Nový blog: Zivot na zamku aneb praktikum na kolobezce

Vzhledem k tom, že na pár týdnů opět nebudu v Olomouci a počítám s kupou nových zážitků, založila jsem nový blog: Zivot na zamku aneb praktikum na kolobezce, na adrese http://google-hupf2.blogspot.com/ 

Vítejte zpátky v síti, Vaše Česko.

Cesta domů nepatřila zrovna k nejpohodlnějším. Budík zvonil 5:30 a to jen díky tomu, že zrovna u nás byla jedna kamarádka Franka, co vlastní auto, takže jsem byla na nádraží dovezena a nešla po svých. Bylo milý, že kvůli mně všichni vstali. Frank mi hezky vzal kufr a hodil mi ho vlaku a já se pak jen stresovala, kdo mi ho z toho vlaku sundá. V Geře, po necelé hodině cesty, mi s ním pomohl jeden pán, z nástupiště jsem se dostala výtahem dolů, koupit lístek k hranicím. Problém byl dostat se na další nástupiště, kde výtah byl rozbitý, nikdo okolo, tak jsem ten obrovský kufr tahala sama, druhá obrovská taška čekala dole, Hugo na zádech a taštička přes rameno. No vyšla jsem ty schody a myslela jsem, že vypustím duši, do odjezdu vlaku dvě minuty a mně těch 20 metrů připadalo moc moc daleko. 

Cesta do Chebu už byla v pohodě, příhraniční vlaky mají nízký nástup a nemusela jsem přestupovat. V Chebu mi nějaký mladík pomohl s kufrem až do vlaku, naštěstí. No v Chebu už mi začínalo lehce hrabat, přecejen jsem až moc zvyklá sedět ve vlaku jen 3,5 hodiny do Prahy a to už jsem cestovala šest hodin. Před Prahou, po čtyřech hodinách, už mi hrabalo dost. 

V Praze se mi rozpadla taška a jelikož v Praze teď tři týdnu budu, potřebovala jsem si tam hodit ten velký kufr a teprve pak jet do Olomouce. Sranda byla už jen koupit kupon na MHD, protože ho prodávají jen na jedné straně Prahy-Holešovic, já samozřejmě byla na té špatné. Jelikož jsem neměla lístek, musela jsem přes podchod dostat se na druhou stranu. Podchod je inteligentně vyřešen -vozíčkáři a majitelé velkých kufrů v pohodě sjedou přes kopeček dolů, ale na druhé straně jsou schody. Hm...fakt výborné. Nikdo mi nepomohl. Pražáci. Na hlavním nádraží jsem odhodila věci do Olomouce a jela do firmy pro klíče od bytu, tam už vše naštěstí proběhlo v klidu a kufr mi byl dovezen autem.

IC do Olomouce přijelo o 25 minut později a já byla fakt ráda, že po 15 hodinách cestování už nepoužiju vlak. 

Poslední tři dny

Poslední tři dny v Jeně byly chaotické.

V pondělí jsem psala esej a nedospala, večer jsme šli k Johnovi a tak nějak měli první malou rozlučku, ale bylo to fajn, takové domácké. Mělo se grilovat, ale po půlhodině začalo pršet, tak jsem se mačkali vevnitř, ale bylo dobře. 

V úterý jsem šla do knihovny. Najít knížky na diplomku. Ofotit knížky na diplomku....bolel mě ukazováček, kolik fotek jsem udělala a ještě k tomu jsem něco ofocovala a tím jsem se zbavila posledních eur na kartě. Odpoledne jsem se odhlásila z univerzity, dostala tričko a jen tak bloumala městem a naposledy se koukala na určitá místa. Večer jsme šli na nudle do té hospodské ulice, rozloučila jsem se svojí tutorkou a pak se šlo ještě do mexické, takový večer podle mého gusta.

Ve středu jsem chtěla ještě do Erfurtu, protože to město je fakt hezké a chtěla jsem ho ještě jednou vidět. K obědu jsem se rozhodla dát si sushi, paraxně jedno z nejlevnějších jídel v mé oblíbené síti Nordsee, které jsem poprvé ochutnala v Berlíně a nějak si furt nejsem jistá, jestli mi to chutná nebo ne. Domů jsem přijela uťapkaná, takže jsem plánovanou návštěvu muzea v Jeně odložila k ledu a šla balit. Večer Frank navařil rybu a pak jsem se šla ná náměstí rozloučit s Erasmákama. Takové pohodové, žádný emotivní řečičky, žádné plané sliby, prostě dospělé. 

Po pěti hodinách spánku mi v 5:30 zvonil budík a jelo se směr Česko.

Skoro doma, ale tělo se brání

Ve čtvrtek odjíždím a moc se mi nechce. Teda chce se mi Vás zase všechny vidět, ale pak bych klidně jela zpátky do Německa. Podotýkám že do Německa, o Jeně není řeč :-) Mé tělo se odjezdu úspěšné brání, zduřely mi uzliny, což v praxi vypadá tak, že už dva dny držím bobříka mlčení a bobříka hladu, protože po dvou větách už nemůžu dál a každé polknutí je natolik bolestivé, že kelímek jogurtu večeřím dvě hodiny. Navíc do toho se snažím psát tu poslední esej, takže to je celé velmi velmi veselé. 

BERLIN, BERLIN - Bilder II.

(Moje nová taška)

1. Siegersäule

2. S-bahn Berlin

3. Ehm...já a Kennedy...ale vedle Kennedyho je Willy Brandt, ono to vlastně mělo být já a Willy....ale John taky není špatný...

4. Gendarmenmarkt

5. Alex

BERLIN, BERLIN- Bilder

1. + 2 CharlottenBurg

3. Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirche

4. Reichstag

4. Otto von Bismarck

BERLIN, BERLIN

Tak asi vás to nepřekvapí, ale jsem opět zamilovaná a to do Berlína. Je to opravdu krásné město, měsíc by mi nestačil, abych si to stihla projít všechno. S Museeninsel by to trvalo asi tři měsíce. No prostě tím chci hned na úvod říct, že jsem tam byla podruhé a rozhodně ne naposledy. 

Jela jsem já, Maru, John z Anglie, Giulio z Itálie, Karolína z Polska, Bruno z Katalánska, Marek ze Slovenska (Nová Baňa...haha) a chvilku tam s náma byla i Rachel ze Španělska (regulérního Španělska). Taková dobrá sestava v čele se středoevropskou diktaturou. Jelo se na tři dny a dvě noci.

V sobotu jsme strávili pár hodin v Postupimi neboli Potsdam po německy. Byla jsem překvapená, jak komunisticky to vypadalo. Přátelé, opravdu, kulturní domy bolševiků na každém rohu...nebo aspoň se mi tak jevily. Na to, jaký kousek je to od Berlína bylo vidět, že tedy moc peněž neputuje...jinak Sanssouci krásné, ale příliš velké, člověk by potřeboval spíš kolo nebo  koně, aby to vše viděl. Bylo tam šíleně moc turistů, což já moc nemiluju, ale stálo to zato. 

Pak se jelo do Berlína. Došli jsme na koleje 10 minut od Potsdamer Platz. Naprosto super poloha, koleje byly výborné, spali jsme sice v místnosti pro 12 lidí, ale dalo se to. Pak jsme grilovali a večer šli do města na Kreuzberg, ale všichni jsme byli utahaní, tak se šlo brzo hají (cca dvě ráno...ehm..brzo). Ráno jsme zamířili k Brandenburger Tor, pak Unter den Linden, Alexanderplatz včetně vyhození někřesťanských 10 eur za televizní věž a pak zpět na Museeninsel. Já na muzea fakt neměla náladu, tak jsem nasávala atmosféru Berlína před Berliner Dom a bylo mi dobře. Pak jsme šli na Checkpoint Charlie, teda bývalý hraniční přechod oddělující sektory Berlína. Jak jsem četla tu dokumentaci k tomu, začala jsem bulet a půlhodiny se mnou nic nebylo. Dojeli jsme na koleje a Maru zjistila, že nemá foťák. Ne že by jí ho ukradli, ona ho prostě zapomněla v restauraci na Checkpoint, tak se tam vracela, ale bylo pozdě. Všechny nás to hodně mrzelo, hlavně tam bylo spousta hezkých fotek (třeba jak Maru a já stojíme u papírového Josého Barrosa....to je předseda Evropské komise...kdo neví), ale tak co naděláme. V této smutné náladě jsme se  vydali do města, na Warschau Platz, kde na nás čekaly holky z Jeny, co se starají o mezinárodní studenty. Jedna z nich totiž v Berlíně bydlí. Jsme pokecali a pak se rozdělili a já, Maru a Marek jsme šli ještě na chvilku do Matrixu, protože jsme u metra dostali vstup zdarma. Bylo to tam moc fajn, ale po hodině jsme si řekli, že už jsme dost unavení a pojedeme domů. Přišla zrada. U-Bahn už nejezdil. Hm...tak jdeme na S-Bahn. Hups...poslední ujel dvě minuty před příchodem a další jede až ve čtyři ráno. Tak jsme nasedli na jiný S-Bahn, dojeli na nějaký Ostbahnhof, tam čekali 20 minut na bus, abychom se dostali aspoň na Alex. Řidiči na nás furt koukali, kam to chceme a my se strašně divili, že je takový problém dostat se v noci na Potsdamer Platz, když je to centrum Berlína. No ale po přestupu u radnice jsme se nakonec dostali naštěstí na koleje...bylo čtvrt na čtyři ráno. 

Poslední den našeho pobytu v Berlíně jsme se dohodli, že každý půjde svoji cestou. Někteří chtěli jít ještě do muzea, jiní byli ochotní vystát si frontu na Reichstag, což jsme původně měly s Maru v úmyslu též, ale pak jsme si řekly, že dáme přednost Charlottenburgu a půjdeme znovu nafotit některé fotky, co byly na Maručině foťáku (Willy Brandt atd.). Počasí sice nic moc, vítr, 20 stupňů a pod mrakem, ale co už. Oběhly jsme Charlottenburg, oproti Postupimi minimum turistů, pak znovu Alex a Checkpoint, Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirche (doporučuju!), Siegerssäule a Otto von Bismarck Denkmal a nakonec ještě Gendarmenmarkt, o tom se moc neví, ale je to takové náměstí stranou od luxusní nákupní třídy a tak nějak já si představuju náměstí v Římě, takže doporučuji ještě víc! Vyzvedli jsme věci z kolejí a jeli na nádraží, jenže ouha, náš ICE vlak, pro který jsme se rozhodli, abychom taky mohli říct, že jsme si dopřáli v Německu nejvyšší luxus, nejel, místo toho přijel s půlhodinovým zpožděním náhradní vlak ("jen EC"), ale posadili nás do první třídy, takže luxus to fakt byl. A možná nám vrátí peníze za místenky, tak uvidíme :-) No v Jeně jsme se ještě hned šli rozloučit s Američankou, co druhý den odjížděla a po hodině odešli a hurá do postýlky. Druhý den byl oficiálně vyhlášen pyžamovým dnem a z postele nás nikdo nedostal ;-)

BERLIN, BERLIN, wir fahren nach BERLIN!

1. Žiju.

2. Ano Luci, máme novou kabelku.

3. Musím ještě stáhnout těch 450 fotek, co jsem vyfotila.

4. A teprve pak sem něco napíšu!

Zúčtování měsíc čtvrtý

1. Je poslední červenec a já píšu ještě dvě eseje pro Uni v Jeně. Jsem už dost vyčerpaná, že od září musím neustále něco dělat do školy a nemám takovou tu obvyklou letní myšlenkovou pauzu, kdy člověk s klidným svědomím čte internet a nemusí myslet na to, že tento článek by se mu hodil do této a této eseje. 

2. Po třech týdnech deště přišel týden tropických veder, já si do toho zablokovala krk, tak to tu je opět veselé.

3. Hodně lidí už odjelo, hodně jich odjede v době, kdy jedu já a hodně jich tu zůstane až do konce září.

4. Z nejmenovaných lidí mám silnou ponorku.

5. O víkendu jedu na poslední výlet, do Berlína, a pak už budu jen zavřená v Jeně a psát esej a ze všeho se odhlašovat.

Na jih! Podruhé!!

Jet na jih rovná se v Německu jet na Západ. Ideologicky, ne geograficky. Stuttgart leží v Baden-Württembergu, spolkové zemi, kterou se snad v životě nenaučím dobře napsat a vyslovovat, nějak mi tam to „R“ nejde přes pysk. Každopádně jsem tam jela navštívit Carmen, Němku, co letos maturovala. Poznaly jsme se loňské léto v Praze přes jejího milého tatínka, co byl můj kolega a jelikož tam taky dělala brigádu a já byla jediná v okolí plus minus v jejím věku, tak jsme spolu párkrát někdy byly. Její rodiče nebyli moc nadšení, aby sama jela až do Jeny, tak jsem musela já za ní. Ne že by mi to vadilo. Carmen nebydlí přímo ve Stuttgartu, ale 30 km od něj, ve vesničce Hochdorf, no…už venkov. Ale bylo to fajn.
Přijela jsem v pátek do Stuttgartu, kde jsem měla čtyři hodiny čas, než se s Carmen setkám, tak jsem tam oběhla obchody, město moc ne, a vyčerpaná chozením jsem nasedla na vláček a jela směr vesnička. Carmen totiž přes léto pracuje v nějakém obchodě na kase, tak jsme se setkaly až večer, trocha pokecaly a ráno jsem byla chvilku sama, bo Carmen musela zase do práce, ale mně to nevadilo, četla jsem si německé časopisy a bylo fajn. Odpoledne jsme jely do městečka Esslingen, kde je hodně hrázděných domečků. 
Sranda přišla večer...Carmen byla pozvaná na rozlučkové grilování spolužačky, co na rok odjíždí do Peru dobrovolně pomáhat místnímu obyvatelstvu. V průběhu večera jsem se dozvěděla (vlastně poté, co jsem se Carmen přeptala, protože to jejich švábské plkání bylo těžký pochopit), že podobný nápad má další spolužačka s Chile, pak že někdo jede do Indie a jedna slečna dva roky už šetří peníze, aby mohla jeden rok s batohem na zádech cestovat po Austrálii. Jsem si říkala, jestli ti o tři roky mladší děcka jsou jiná generace nebo je to tím, že jsou Němci. No fakt jsem hleděla. Ve dvanáct jsme dojely do STT, kde po ulicích bylo neobvyklé množství párečků stejného pohlaví, tak jsme usoudily, že se asi něco dělo přes den. Šly jsme do super klubu, bez poplatků za vstup, krásný sedačky, dva parkety. Jediný problém byl, že většina lidí seděla před klubem a kecala a tancovalo tak 10 lidí. My byly s Carmen tak trocha grogy, tak jsme seděly taky a čekaly, až se to rozjede. Když se to po hodině nerozjelo, jely jsme domů. Cestou jsme potkávaly krásné, urostlé…gaye. Už v pátek jsem měla pocit, že v tom městě je hodně metrosexuálů, ale v tu noc to byl fakt extrém, tak jsem si to město osobně překřtila na Regenbodenstadt. Ještě jsem udělaly pár fotek u výstavy medvídků, u které jsme zmokly, jak kropili trávník. 
V neděli jsme jely na druhou stranu, do švábských Alp, vylezly nějaký kopec na hrad, mrkly na výstavu, jak se kdysi žilo v Německu a večer přijeli rodiče z návštěvy příbuzných, tak jsme si jen tak povídali. No a v pondělí jsem ještě byla pár hodin ve STT nafotit pár fotek a pak už zpět do Jeny. 

Mezipřestávka v Jeně

Ve čtvrtek jsem musela jet zpět do Jeny, protože jsem se chtěla rozloučit s dvěma moc milýma holkama. První z nich, Frauke (foto 1), je Němka, se kterou jsem měla společný seminář o islámu a je strašně milá a na svých dvacet to má v hlavě srovnaný a rozhodla se přerušit studium politologie a jet studovat angličtinu do Dublinu, protože miluje Irsko a chce tam žít. Bylo to smutný. 
Ještě smutnější to bylo pak na grilování, kde jsem se loučila s Magdou (foto 3). Magda je z Polska a je to asi nejmilejší člověk z celého Erasmu. Studuje v Krakově a už dva roky má přítele Španěla, který tu byl na návštěvě a byl taky strašně fajn a Magda je prostě zlatíčko a bude mi strašně chybět. Ale Krakov je za rohem, tak doufám, že se ještě někdy uvidíme ;-)
Kdyby tyto dvě slečny neměly rozlučku, zůstala bych na jihu o den déle a jela pak rovnou do Stuttgartu, ale hold to nešlo jinak než otočkou zase do Jeny. 

Ještě fotky z Würzburgu

Na jih!

Hned v pondělí po zkoušce jsem já s Maru jela ze její maminkou do Würzburgu, to je v Bavorsku. Ale člověk nesmí říct, že to je Bavorsko, protože oni jsou hrdí Frankové, tak musím říkat, že jsem byla u Franků. Bylo tam hodně vína, strašně moc vinic a malých vinárniček…ještě tak pít to víno, že…Maruščina maminka do mě během půl hodiny nalila dvě deci a já si připadala velmi, VELMI opilá. Jinak město nádherné. Myslím, že vedle Berlína to nejhezčí, co jsem v Německu zatím viděla. Moře věžiček, krásné barokní budovy, sympatické domečky a náměstíčka..opravdu fajn město. Byla jsem na prohlídce Rezidence, překrásné budovy téměř zničené po druhé světové válce a musím říct, že opravdu se nedivím, že je od roku 1981 na UNESCO listině. 
Jeden den jsem si s Maru udělaly výlet do Nürnbergu, o kterém český člověk slyšel rozhodně víc než o Würzburgu, ale nějak mne Nürnberg moc neoslovil, ani nevím proč. No ale rozhodně jsme tam měla největší zážitek z celého týdne, když jsme šly s Maru městem a řekly jsme si, že zpátky na nádraží nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmeme to podél hradeb. Jdeme…jdeme…a najednou tam je cedulka, že vstup do 18ti let zakázán a žádné fotografování. Moc tomu nevěnujeme pozornost…jdeme dál…a najednou z okna na nás kouká stará paní s moc velkým výstřihem. Jdeme dál a je tam další paní, co čte časopis přímo proti oknu v minisukni…třetí okno a tam je mladší paní, kouří cigáro a má nějak moc roztažené nohy. No prostě jsme se ocitly v bordel-čtvrti. No kdy se vám jindy stane,že jdete ve tři odpoledne městem a už z dálky vidíte přemalovanou černošku se silikonovýma čtyřkami, jak se vyklání z okna a hledá zákazníka. Každopádně tohle nebyl důvod, proč na mne Nürnberg tak moc nezapůsobil. Rozhodně mne tam štvalo, že cestou na náměstí bylo mnoho architektonicky zajímavých budov totálně degradovaných tím, že dole dali Burger King nebo nějakou italskou zmrzlinu. Každopádně Würzburg oproti tomu je krásné, čisté město, kde na břehu Mainu je malá pláž a večer tam hrají latinu. Dovedu si představit žít tam. Akorát bych se musela naučit pít to zatraceně trpký bílý víno.

Zkouška v pondělí 23.7.

Deutsche Rechtssprache für ausländische Studierende neboli Německá právní mluva pro zahraniční studenty. Už ten název zní děsivě. Učili nás to tři mladí doktoranti, strašně fajn, strašně milí…akorát občas nechápali, že coby studenti jiných oborů nemáme moc představu o právu obecně a já jsem třeba kategoricky odmítala myšlenku, že kupní smlouva se dělí ještě na další tři smlouvy, jinak to není kupní smlouva. 
No na zkoušku jsme se učili celý víkend, já, Maru a Karolína z Polska, dohromady. Jednak proto, že jsme v tom měly bordel všechny, jednak proto, že se nám všem nechtělo učit obecně a takhle jsme se aspoň donutily. Na pondělní zkoušku jsem šla s pocitem, že to sice pořád úplně nechápu, ale jsem schopná otázky zodpovědět. Zkoušeli nás formou kolokvia všechny tři najednou, každý vyučující deset minut. Šlo to rychle a odpověděly jsme na vše, kromě jedné blbé otázky, ale to Denis sám uznal, že byla těžká. Poslali nás za dveře a my po deseti minutách znervózněly, co řeší, když my jsme řekly všechno. 
Pak si nás zavolali a Karo dostala 2,3 a my s Maru 2,0. Hm..trocha překvápko, jaksi nám nebylo řečeno, že se to musíme naučit až tak moc, my to vždycky nějak opsaly, protože pro nás bylo důležité pochopit to a ne naučit se nazpaměť definici principu abstrakce atd. Ale to je jedno, hlavně že to máme. Oni sami řekli, že dvojka je na právech výborná známka. Ok. Beru. A za odměnu jsem si koupila nové sluneční brýle a svetr (ale ten je růžový, ségra, takže se ti asi líbit nebude).

Cesta na západ podruhé

Byla jsem teď v Bavorsku, tři dny, pak o tom něco napíšu...a zítra jedu do Stuttgartu...tak to napíšu taky někdy později..každopádně jsem jen chtěla říct, že jsem živá a zdravá ;-)

Zima...zima..zima

Na začátku nám řekli, že Jena je na předních příčkách co se teplot týče. Červenec je statisticky nejtelplejší měsíc v roce. Přesto všechno je tu momentálně už asi 20.den kolem 18 stupňů a my s láskou vzpomínáme na ty červnová vedra. Včera jsme při grilování mrzli, dneska nás čeká to samé, vytahuju ponožky. Už tak stačí, že chodím po bytě v zimních ponožkách a mikině. Myslím, že vezmeme i slívku..ale ne moc..musíme se zítra učit...hodně učit...

Kluge Köpfe treiben Sport!

Kluge Köpfe treiben Sport! V překladu chytré hlavy sportují. To jsem si nevymyslela já, to je heslo Hochschulsport der Friedrich Schiller Universität Jena. No ono se dalo čekat, že to nebude z mé hlavy, já a sport máme přes veškeré pokusy pramálo společného. Že se jednou za pár měsíců dokopu na brusle nebo do fitka se nedá počítat.

Každopádně jak víte, chodila jsem tu na spinning. Párkrát jsem na něm byla už v Česku a bavilo mne to a nechtěla jsem tu jen tak lenivět. Včera byla poslední hodina, Daniel nám jako vždy dal do těla a na konci nám rozdal bublinky, tak jsem měla co dělat slézt z kola, protože to strašně rychle stoupilo do hlavy. A pak jsme si dali snídani. Teda oběd. No prostě brunch. Jsme se hodně přejedli, ale bylo nám fajn už jen z principu, že jsme koukali na bandu důchodců, jak se snaží hrát tenis. Tato banda nás moc nemá ráda, protože podle nich hudba, na kterou jezdíme, je moc nahlas. Posledních pět hodin nás přišli pravidelně seřvat a zavřít dveře od terasy. Takže naše náklonnost je vzájemná, tak jsme komentovali každý míč, který hodili blbě a u toho popíjeli kafe a cpali se houskama s nutelou. 

Když jsem přišla domů, padla jsem na dvě hodiny za vlast. Nevím, jestli únavou ze sportu nebo z toho, že jsem v sobě měla tři housky a litr džusu.

Není úterý jako úterý a ne každá středa je tak fajn

Z NĚJAKÉHO DŮVODU MI SEM DNESKA NEJDOU HODIT FOTKY, BUDU SE TO SNAŽIT NAPRAVIT!!!

Tak tento týden jsem musela přežít opravdu hlavně úterý. Psala jsem test z EU. Při mé klasické učební metodě (tedy že mám možnost učit se od pátku, takže na to v pátek nesednu, v sobotu jedu pryč, v neděli si podtrhnu nadpisy, v pondělí to přečtu poprvý a pak v úterý v šest ráno začnu stresovat) jsem se snažila to vše nahustit do hlavy. V němčině to nebyla taková prdel, jak jsem čekala. A ten test nebyl zrovna nejlehčí...pořád se ptal, kdy bylo něco poprvé zmíněno, na což používal slovo festschreiben a samozřejmě se ptal na Německo - počet poslanců, jméno komisaře, jméno prezidenta evr.parlamentu a taky se ptal na věci, co mi při přednášce přišly jen jako doplněk..no naštěstí to byla EU, takže jsem to z Česka znala a doufám, že přivřou oči. Těžko říct, jak to známkují, byly tam dvě esejovité otázky na 20 bodů, ale sice jsem popsala, co se dalo, ale tak jestli to stačí na 20 budů nevím. No uvidíme. 

Kdo by čekal, že to odevzdám a mám padla pro úterý, tak se mýlil. Měla jsem dvě hodiny poté referát do semináře Islam in der Bundesrepublik. Na téma Islam in Frankreich. Haha...s mojí nulovou francouzštinou (teda pominuly věty "jmenuji se Veronika", "mám hlad jako vlk") jsem musela v pondělí večer ještě zajít za mojí tutorkou, co byla rok na Erasmu ve Strassburku (čirá závist!!!), aby mě naučila vyslovovat některé organizace, o kterých jsem mluvila. Vyučující chtěl handout už o týden dopředu a já mu rovnou řekla, ať nepočítá s tím, že tam dám jen nějaké odrážky, že to pěkně budou celé věty, protože nemám zájem, aby se mě pak Němci ptali, co tím myslím, jenom proto, že to v handoutu měli napsané ve dvou slovech místo celé věty. On s tím naštěstí souhlasil. Po EU jsem byla naprosto utahaná a v knihovně jsem to po sobě poprvé četla...no..četla...jsem na to koukala a usilovně myslela na svoji postel. Docent měl naprosto výbornou náladu, nevím, jestli to bylo zataženou oblohou nebo že už to bylo naposledy....ale tak nejdřív půl hodiny kecal on a pak pustil mě. A já četla...a četla...a četla...a nikdo mě neposlouchal (klasika na tom semináři) a pak jsem dočetla, zeptala se, jestli jsou otázky, nikdo se naštěstí neptal a vyučující mě za chvíli poslal sednout na místo. Díkybohu, protože jak jsem dočetla a podívala se z toho statického papíru na pohybující se lidi, málem jsem sebou sekla, jak se mi točila hlava. Jsem se pak opřela o lavičku a poslouchala, co doplňuje druhý referující, neměla jsem zájem, aby mě docent nějak křísil před tabulí. (Všichni hezcí kluci seděli vzadu.) A on pak mluvil o zákazu nošení šátku ve Francii, pak z něj vypadlo, že na to psal diplomku a pak to nějak uběhlo. Jsem za ním na konci zašla a poděkovala a on řekl, že referát byl dobrý a i ta výslovnost ušla. Jsem se mu přiznala, že jsem hodně unavená po tom testu a že mu na sekretariátě nechám svůj výkaz, co mi musí potvrdit. No jsem fakt ráda, že tady nemusím psát zápočet, bo bych s tím měla šíleně moc práce, naučit se všechna ta slovíčka, co se k náboženství vztahují.

A přišla středa. Slavnostní středa. Gertruda si nás pozvala až na 9:30 a dala nám naše výkazy a naše certikáty. Mám průměr 1,3..Maru taky...jééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé. Náš ročník byl poslední, kdo ten certifikát mohl dostat, protože od dalšího semestru to už nehodlá rozdávat. Máme štěstí, že jsme to ještě stihly. Jako správná ženská jsem to oslavila...ehm..nákupy. Koupila jsem si tu krásnou tašku z Deichmanna, co už mám vyhlídnutou z Česka, kterou jsme hledali s Jurajem ve Frankfurtu a o které mi v obchodě číslo jedna v Jeně řekli, že to snad ještě někdy dostanou. Naštěstí jsem jí našla v obchodě číslo dvě, znárodnila a ode dneška mi říká pane. (Juraj, questa la borsa..magnifica, vero?).