Nečekaná procházka

V pátek byla pro nás zorganizovaná party na kolejích poblíž centra města, shodou okolností na těch, které jsme chtěly, ale nedostaly. A jsme teď velmi rády, že jsme je nedostaly. Lobeda je sice předměstí plné komunistických paneláků, ale do školy to máme tramvají 16 minut a to zastávka domu i školy je fakt kousek od budov, takže stačí nasednout a jedem. Koleje Johann-Griesbach-Str. jsou 15 minut chůze od školy, nic tam nejede, prostě se to musí jít pěšky. Do kopce. Coby odchovanec placaté Hané považuji za kopec vše se sklonem 1 %, vyšší sklon už je pro sportovní nadšence a horolezce trénující na K2. Ale tohle fakt kopec byl. Už v půlce mi Maru řekla, že začíná být ráda, že tam nebydlíme. Navíc ty koleje naprosto nepasovaly do té vilové čtvrti, přední stěna je „ozdobena“ typicky komunistickou rytinou (inženýři a zemědělci plánující světlé zítřky NDR).
No party byla fajn, hodně lidí, samozřejmě jsem si zase půlku jmen nezapamatovala. DJ měl velmi zvláštní vkus, po dvou hodinách mu došlo, že když nikdo netančí, asi bude někde problém, tak pak si trochu zlepšil reputaci, ale po půlnoci dostal úžasný nápad dát tam rockové německé písničky, které samozřejmě znají jenom Němci a my ne. Jinak byl Wurst zdarma, ale zdejší Wurst je celkem jemný, rozhodně to není tlustá klobása nebo divný kabanos. Opečený na grilu byl mňam, jen by mi někdo měl vysvětlit, proč to pořád dávají do malých bulek z bílého pečiva a nedají k tomu jednou krajíc tmavého chleba. No to je jedno.
Cesta zpět byla vtipná. Jsem si říkala, že za 15 minut na zastávku dojdu, tak jsme se rozloučila a vyrazila, jsem šla rychle, cestou potkala skupinu Japonců, co zmateně hledali ty koleje, tak jsem je ještě směrovala. No člověk nepotřebuje 15 minut, ale minut 17. Prostě mi to ujelo. Co teď, že. V Olomouci to je celkem snadná pomoc, když to jede za 40 minut, tak se prostě jde pěšky nebo na nádraží do čekárny nebo do nejbližší hospody. Pěšky jsem jít nemohla, protože na Lobedu se dá dostat ze dvou stran a ani jednu jsem ještě neprocházela pěšky, ale je to fakt štreka a ještě k tomu v určitých místech neosvětlená a nebo dokonce bez chodníku. No s novým foťákem jsem to rozhodně riskovat nechtěla. Čekárna na nádraží byla zavřená, živáčka tam nebylo, prostě nic. Tak jsem si řekla, že půjdu kousek podél kolejí a nastoupím o pár zastávek dřív a cestou někde skočím na pití, měla jsem strašnou žízeň. No chyba lávky. V Česku by se člověku v životě nestalo, že jde několika ulicemi a všechny hospody jsou o půl jedné zavřené. Tady to je běžné. Asi tu fungují jen do půlnoci a jen na jedné ulici déle nebo jinak si to neumím vysvětlit. Pak jsem uviděla cedulku se směrovkou na Mc Donald, šla jsem po směru, ale vracelo mě to zpět do centra města, tak jsem to po 200 metrech vzdala a šla zpátky. Naštěstí nebyla taková zima, tak jsem si udělala jen procházku.
Domů jsem přijela o půl druhé a vtipné bylo, že jsem přišla první, bo i Frank někde lítal, tak mi to přišlo takové vtipné. Ve tři ráno mě vzbudila úplně šílená zima, asi únava organismu a reakce na těch 40 minut venku v jarní bundičce, tak jsem ještě vytáhla spacák a spala ve spacáku a pod peřinou.