„Občas člověk musí udělat něco šíleného, aby zjistil, kým je a kým není.“ Tohle jsem si říkala, když jsem se ve čtvrtek dozvěděla, že se jede v sobotu do Berlína a bude se tam pařit a někdy brzo ráno v neděli odjedeme. Čekala jsem prohlídku města, ale čím víc jsem na té pařbě přemýšlela, tím víc se mi ten ztřeštěný nápad líbil. Asi jsem si potřebovala dokázat, že s těma o dva-tři roky mladšíma kuřatama dokážu držet krok. A taky jsem si říkala, že jsem tu jen jednou a abych měla co vyprávět vnoučatům, až za mnou budou jezdit na návštěvy. No prostě jsem kývla.
Jelo nás 15. Italové samozřejmě ve většině a kvákali si to svoji mateřštinou pořád. Do Berlína se jede přes regionální vlaky 4 hodiny, tři přestupy, které na sebe navazují do 15 minut. Cesta tam v pohodě, plni optimismu jsme si prohlíželi moji mapu Berlína a průvodce. Trochu jsme dospávali páteční pařbu, která byla strašně super v jedné chatě na jednom z kopců v Jeně..což byl důvod, proč jsme z Jeny jeli až v jednu odpoledne. No vlastně původně jsme počítali ve dvě, ale Italové se nějak překoukli a ve po dvanácté hodině napsali, že vlak jede za 55 minut, což fakt potěší když si člověk v pyžamu chystal brunch a tramvaj jezdí jen každých 20 minut. Anyway, před šestou jsme přijeli do Berlína.
Berlín má krásné velké nádraží, v podstatě dvoupatrové koleje. Moc obchodů tam není, zato hned vedle nádraží je krásný plácek, kde protéká řeka a u mostu je písek a lehátka a výhled na Bundestag. Bundestag je hned na cestě do centra, vedle úřadu kancléře, ale Italové valili a my s Maru nestíhaly tyhle politologické věci fotit, natož si to pořádně prohlédnout. U Brandenburské brány bylo zrovna blbý světlo, ale vynahradili jsme si schovávanou v nedalekém labyrintu. Následoval Potsdam Platz se zbytky Berliner Mauer. To bylo celkem vtipný, protože to kromě mne a jedné Polky nikoho nezajímalo, což mi přišlo ubohý, ale oni o tom nepsali bakalářku a Italů se rozdělený Berlín nijak nedotýkal. Ale takový smutný to je. Tady jsme se s Italama rozešli, protože oni chtěli jet metrem na opačný konec Berlína a my naprosto nechápali proč, když 300 m od nás byl Bundesrat a další kilometr dál Unter den Linden. Tak jsme se rozdělili na Italy a zbytek a šli si po svých. Cestou jsme poprvé v životě (někteří) měli Starbucks coffee a prohlíželi si výkladní skříně Gucciho a Vuittona.
Unter den Linden je krásná. Je to fakt děs, kolik si člověk pamatuje z maturitní otázky „německá hlavní města“ o této ulici a nakonec vše vypadá úplně jinak, než si to představoval. Mnohem líp. Ale nejkrásnější v Berlíně, co jsme viděli, byl Dóm. Nebyl gotický, ale barokní a prostě nádhera. Cestou jsme si prohlédli kousek Museeninsel, ale rekonstruuje se, takže to bylo velmi rychlé. Už se stmívalo a my si dali večeři nedaleko Alexanderplatz. „Alex“ se samozřejmě taky rekonstruuje, takže jsem ty slavné hodiny vůbec neviděla. Pak jsme šli do Oranienstr., kde jsme se měli setkat s Italama. Co padesát metrů byla street-girl, na první pohled rozpoznatelná ledvinkou, vysokýma bílýma botama a silikonama. Stály tam mezi rušnými kavárnami a synagogou. Italové nás čekali v Cafe Zapata. Hm..těžko se to popisuje, je to pět pater činžáku pomalovaného do posledního místa, kde umělci sedí na židlích a prodávají svá díla. Moderní umění, kterýmu moc nerozumím. Nemůžu říct, že by se mi to úplně nelíbilo, ale doma bych si to nikdy nepověsila. Venku byla hospoda. Na písku. Opravdovým písku. Sedělo se na obrovských pneumatikách. Geniální.
Italská diktatura se projevila a oni začali plánovat, kam se půjde. Půl hodiny v háji. Načerno jsme jeli metrem do jiné části Berlína-půlhodina v háji. V jednom klubu chtěli za vstup 12 €, což jsme protestovali a než se Italové mezi sebou dohádali, další půlhodina v háji. Šlo se jinam a cestou jsme potkali rychlé občerstvení. Hladoví Italové..půl hodina v háji. Už nás to nebavilo a když jsme se dozvěděli, že ten klub je jen pět minut cesty rovně, šli jsme bez nich. A došli. Do klubu…ehm…spíš pajzlu? No…hudba byla rytmická..akorát že ten rytmus se co půl minuty měnil. Něco jako latina kombinovaná s indiánskými prvky. Takové divné. Zlatý oldies a pop. Byli jsme utahaní, ale kdybych si sedla, už nevstanu. Dala jsem si půlku Redbullu, který naprosto nesnáším, protože chutná strašně. Když jsem si za půl hodiny chtěla loknout znovu, zjistila jsem, že si do mé plechovky někdo odklepl cigaretu. Fakt vtipný. O půl páté jsme se část zvedla, že jedeme na první vlak. S-Bahn jsme dojeli na hlavní nádraží, byla neuvěřitelná zima. Při čekání na vlak začalo svítat. Krásný pohled.
Cesta zpět probíhala zajímavě. První vlak po hodině jízdy nahlásil, že všichni musí vystoupit v nějaké díře a počkat hodinu na další spoj. Bylo půl sedmé ráno, kosa, nějaký pidiměsto. Naštěstí jsme objevili pekárnu, což jsme nečekali v neděli o půl sedmé ráno na vesnici. Kafe bylo hrozný, ale nezmrzli jsme. V Magdeburgu nějak kompletně zkolaboval systém, nebo možná v celým Německu, protože zrovna měnili jízdní řád, no prostě náš vlak vyjel s dvacetiminutovým zpožděním, takže nám v Halle ujel přípoj a zase jsme hodinu čekali. Do Jeny jsme dojeli ve dvanáct a doma padli za vlast do pětihodinového kómatu. Ale stálo to za to ;-)
Jelo nás 15. Italové samozřejmě ve většině a kvákali si to svoji mateřštinou pořád. Do Berlína se jede přes regionální vlaky 4 hodiny, tři přestupy, které na sebe navazují do 15 minut. Cesta tam v pohodě, plni optimismu jsme si prohlíželi moji mapu Berlína a průvodce. Trochu jsme dospávali páteční pařbu, která byla strašně super v jedné chatě na jednom z kopců v Jeně..což byl důvod, proč jsme z Jeny jeli až v jednu odpoledne. No vlastně původně jsme počítali ve dvě, ale Italové se nějak překoukli a ve po dvanácté hodině napsali, že vlak jede za 55 minut, což fakt potěší když si člověk v pyžamu chystal brunch a tramvaj jezdí jen každých 20 minut. Anyway, před šestou jsme přijeli do Berlína.
Berlín má krásné velké nádraží, v podstatě dvoupatrové koleje. Moc obchodů tam není, zato hned vedle nádraží je krásný plácek, kde protéká řeka a u mostu je písek a lehátka a výhled na Bundestag. Bundestag je hned na cestě do centra, vedle úřadu kancléře, ale Italové valili a my s Maru nestíhaly tyhle politologické věci fotit, natož si to pořádně prohlédnout. U Brandenburské brány bylo zrovna blbý světlo, ale vynahradili jsme si schovávanou v nedalekém labyrintu. Následoval Potsdam Platz se zbytky Berliner Mauer. To bylo celkem vtipný, protože to kromě mne a jedné Polky nikoho nezajímalo, což mi přišlo ubohý, ale oni o tom nepsali bakalářku a Italů se rozdělený Berlín nijak nedotýkal. Ale takový smutný to je. Tady jsme se s Italama rozešli, protože oni chtěli jet metrem na opačný konec Berlína a my naprosto nechápali proč, když 300 m od nás byl Bundesrat a další kilometr dál Unter den Linden. Tak jsme se rozdělili na Italy a zbytek a šli si po svých. Cestou jsme poprvé v životě (někteří) měli Starbucks coffee a prohlíželi si výkladní skříně Gucciho a Vuittona.
Unter den Linden je krásná. Je to fakt děs, kolik si člověk pamatuje z maturitní otázky „německá hlavní města“ o této ulici a nakonec vše vypadá úplně jinak, než si to představoval. Mnohem líp. Ale nejkrásnější v Berlíně, co jsme viděli, byl Dóm. Nebyl gotický, ale barokní a prostě nádhera. Cestou jsme si prohlédli kousek Museeninsel, ale rekonstruuje se, takže to bylo velmi rychlé. Už se stmívalo a my si dali večeři nedaleko Alexanderplatz. „Alex“ se samozřejmě taky rekonstruuje, takže jsem ty slavné hodiny vůbec neviděla. Pak jsme šli do Oranienstr., kde jsme se měli setkat s Italama. Co padesát metrů byla street-girl, na první pohled rozpoznatelná ledvinkou, vysokýma bílýma botama a silikonama. Stály tam mezi rušnými kavárnami a synagogou. Italové nás čekali v Cafe Zapata. Hm..těžko se to popisuje, je to pět pater činžáku pomalovaného do posledního místa, kde umělci sedí na židlích a prodávají svá díla. Moderní umění, kterýmu moc nerozumím. Nemůžu říct, že by se mi to úplně nelíbilo, ale doma bych si to nikdy nepověsila. Venku byla hospoda. Na písku. Opravdovým písku. Sedělo se na obrovských pneumatikách. Geniální.
Italská diktatura se projevila a oni začali plánovat, kam se půjde. Půl hodiny v háji. Načerno jsme jeli metrem do jiné části Berlína-půlhodina v háji. V jednom klubu chtěli za vstup 12 €, což jsme protestovali a než se Italové mezi sebou dohádali, další půlhodina v háji. Šlo se jinam a cestou jsme potkali rychlé občerstvení. Hladoví Italové..půl hodina v háji. Už nás to nebavilo a když jsme se dozvěděli, že ten klub je jen pět minut cesty rovně, šli jsme bez nich. A došli. Do klubu…ehm…spíš pajzlu? No…hudba byla rytmická..akorát že ten rytmus se co půl minuty měnil. Něco jako latina kombinovaná s indiánskými prvky. Takové divné. Zlatý oldies a pop. Byli jsme utahaní, ale kdybych si sedla, už nevstanu. Dala jsem si půlku Redbullu, který naprosto nesnáším, protože chutná strašně. Když jsem si za půl hodiny chtěla loknout znovu, zjistila jsem, že si do mé plechovky někdo odklepl cigaretu. Fakt vtipný. O půl páté jsme se část zvedla, že jedeme na první vlak. S-Bahn jsme dojeli na hlavní nádraží, byla neuvěřitelná zima. Při čekání na vlak začalo svítat. Krásný pohled.
Cesta zpět probíhala zajímavě. První vlak po hodině jízdy nahlásil, že všichni musí vystoupit v nějaké díře a počkat hodinu na další spoj. Bylo půl sedmé ráno, kosa, nějaký pidiměsto. Naštěstí jsme objevili pekárnu, což jsme nečekali v neděli o půl sedmé ráno na vesnici. Kafe bylo hrozný, ale nezmrzli jsme. V Magdeburgu nějak kompletně zkolaboval systém, nebo možná v celým Německu, protože zrovna měnili jízdní řád, no prostě náš vlak vyjel s dvacetiminutovým zpožděním, takže nám v Halle ujel přípoj a zase jsme hodinu čekali. Do Jeny jsme dojeli ve dvanáct a doma padli za vlast do pětihodinového kómatu. Ale stálo to za to ;-)
1 komentářů:
Pěkný výlet ,o) Taky bych ráda do Berlína. Jen začínám ztrácet iluze o Italech. :o/
Post a Comment