Skoro doma, ale tělo se brání

Ve čtvrtek odjíždím a moc se mi nechce. Teda chce se mi Vás zase všechny vidět, ale pak bych klidně jela zpátky do Německa. Podotýkám že do Německa, o Jeně není řeč :-) Mé tělo se odjezdu úspěšné brání, zduřely mi uzliny, což v praxi vypadá tak, že už dva dny držím bobříka mlčení a bobříka hladu, protože po dvou větách už nemůžu dál a každé polknutí je natolik bolestivé, že kelímek jogurtu večeřím dvě hodiny. Navíc do toho se snažím psát tu poslední esej, takže to je celé velmi velmi veselé.