Cesta domů nepatřila zrovna k nejpohodlnějším. Budík zvonil 5:30 a to jen díky tomu, že zrovna u nás byla jedna kamarádka Franka, co vlastní auto, takže jsem byla na nádraží dovezena a nešla po svých. Bylo milý, že kvůli mně všichni vstali. Frank mi hezky vzal kufr a hodil mi ho vlaku a já se pak jen stresovala, kdo mi ho z toho vlaku sundá. V Geře, po necelé hodině cesty, mi s ním pomohl jeden pán, z nástupiště jsem se dostala výtahem dolů, koupit lístek k hranicím. Problém byl dostat se na další nástupiště, kde výtah byl rozbitý, nikdo okolo, tak jsem ten obrovský kufr tahala sama, druhá obrovská taška čekala dole, Hugo na zádech a taštička přes rameno. No vyšla jsem ty schody a myslela jsem, že vypustím duši, do odjezdu vlaku dvě minuty a mně těch 20 metrů připadalo moc moc daleko.
Cesta do Chebu už byla v pohodě, příhraniční vlaky mají nízký nástup a nemusela jsem přestupovat. V Chebu mi nějaký mladík pomohl s kufrem až do vlaku, naštěstí. No v Chebu už mi začínalo lehce hrabat, přecejen jsem až moc zvyklá sedět ve vlaku jen 3,5 hodiny do Prahy a to už jsem cestovala šest hodin. Před Prahou, po čtyřech hodinách, už mi hrabalo dost.
V Praze se mi rozpadla taška a jelikož v Praze teď tři týdnu budu, potřebovala jsem si tam hodit ten velký kufr a teprve pak jet do Olomouce. Sranda byla už jen koupit kupon na MHD, protože ho prodávají jen na jedné straně Prahy-Holešovic, já samozřejmě byla na té špatné. Jelikož jsem neměla lístek, musela jsem přes podchod dostat se na druhou stranu. Podchod je inteligentně vyřešen -vozíčkáři a majitelé velkých kufrů v pohodě sjedou přes kopeček dolů, ale na druhé straně jsou schody. Hm...fakt výborné. Nikdo mi nepomohl. Pražáci. Na hlavním nádraží jsem odhodila věci do Olomouce a jela do firmy pro klíče od bytu, tam už vše naštěstí proběhlo v klidu a kufr mi byl dovezen autem.
IC do Olomouce přijelo o 25 minut později a já byla fakt ráda, že po 15 hodinách cestování už nepoužiju vlak.
0 komentářů:
Post a Comment