Colu, pijeme colu...

…s vínem. Červeným. Jak už jsem říkala – lidi si tu ze mě dělají srandu, že jsem z Česka a nepiju pivo. A víno jen hodně sladké, nebo raději červené ředěné s colou.
Ve čtvrtek se pařilo. Byli jsme opět v Rosenkelleru. Ale tentokrát tam nebyl rock, ale oldies a pop. Takže jsme se celkem dost vyblbli. Domů jsem přišla ve tři, Maru až v pět. V Jeně jezdí co 40 minut tramvaj, k nám domů to sice trvá 25 minut, ale na rozdíl od Olomouce to prostě jezdí!!! V klubu bylo hafo lidí a jelikož to je ve sklepě, v podstatě 4 malé sklepy propojené v jedno úzkými chodbičkami, tak se musím přiznat, že jsem tam chvilkami chytala lehkou klaustrofobii, protože tam bylo vydýcháno a v těch úzkých chodbičkách se při přesunu tvořily zácpy a fakt to nebylo moc příjemné. Ale jinak super, viz fotky.
Dneska jdeme zase ven…snad jen na pivo ;-)

P.S.: Radimku, potkala jsem tu jednoho Erasmáka, co ti je podobný, posílám foto, abys viděl. Samozřejmě že Ty vypadáš líp ;-)

Školu, už máme školu...

Začala škola. Začala hrozně. Začala testem. Z němčiny. Jsme čekaly klasický test na gramatiku, aby se potvrdilo, že patříme do C1. Chyba lávky. Gertruda nám dala test z toho, co se máme za půl roku naučit, aby věděla, jak moc má kde tlačit na pilu. Jakoby nestačilo, že tlačí už teď, a to ještě nezačala učit. Doplňovali jsme obchodní a osobní korespondenci, občas tipovali, bo jsme nepochopili zadání a bylo blbý se zeptat na tři slovíčka v jedné větě..no odešli jsme z testu naprosto vystrašení, že pokud jsme to nedali, nebudeme moc chodit do kurzu a hledat nový a že nám nebude pasovat do rozvrhu. Maruška byla úplně hotová a pořád jen opakovala, že večer musíme dát panáka. V úterý jsme se obě dozvěděly, že jsem do kurzu přijaté. Uff. Ve středu bylo pokračování, kde jsme test vyhodnotili, zjistili jsme, že doteď máme mezery ve slušném chování, co se korespondence týče a uvědomili si, že ona to s tím časem dvakrát týdně 7:45-9:55 myslí vážně. Mamááá. Teta by na tohle řekla: „Vyděržaj pioněr!“ Tak vydržíme. A nejenom že vydržíme, ale my si němčinu ještě přidáme. Ve středu je němčina pro zahraniční studenty se zaměřením na právo, takže za půl roku bych teoreticky měla umět názvosloví právníka v němčině. Učí to doktoranti z právnické a bude nás tam málo. Mal sehen.

K německému systému stačí říct asi tolik, že v podstatě existují na akademické půdě:
Vorlesungen – přednášky, jen se poslouchá, obvykle to je součást nějakého modulu
Proseminare – seminář, diskuse, zadávání četby, prezentace, za esej (říká se jí tu Hausarbeit) člověk dostane další dva kredity, ale nemusí
Hauptseminare – naprosto to samé jako Proseminare, akorát že Hauptseminare jsou určeny už pro navazující magisterské studium a pokud se rozhodnete pro Hausarbeit, tak musí být o 10 stran delší, ale taky za ní dostanete o 4 kredity víc
Übungen – tak se tu říká jednak všem kurzům z jazykového centra, jinak to jsou nějaká praktická cvičení hlavně z přírodních věd, co vyučují „studenti studentům“
Blockseminare – víkendová záležitost, kdy sedíte moc hodin denně najednou ve škole


Logika věci je vzít si co nejvíce Vorlesungen, bo jsou nejlehčí. Nelogika věci tkví v tom, že ty nejzajímavější předměty jsou Proseminare and Hauptseminare. Takže jde o to získat kredity na něčem, co vás zas tak moc nebere nebo víc pracovat a chodit na to, co člověka opravdu baví. Já volím to druhé.

V pondělí začal Proseminar Aussenpolitik der USA (=zahraniční politika USA). Vyučující si vybral svoji akademickou čtvrthodinku (no to si tady kromě Gertrudy berou všichni!), čímž prý nám naznačil (poučení z úvodního německého kurzu), že to tak bude furt. Vyučující v pohodě, mluvil pomalu, zřetelně, hezky, má charisma a umí se oblékat a až moc nám připomínal Dana z olomoucké univerzity. Horší to už bylo s průběhem hodiny, kdy jsme si nezávazně povídali, co to je zahraniční politika obecně a co víme o USA. My bychom si taky povídaly, ale vždycky než jsme si v hlavě sestavily tu větu v němčině, už někdo jiný mluvil. A kdyby jen mluvil, on mlel. A kdyby jen mlel, on mlel i s přízvukem. Prostě studentům je jedno, že dvě Česky mezi nimi sedící němčinu se švábským přízvukem nechytají, obzvlášť má-li kadenci sovětského kalašnikova a u některých navíc hlasitost větráku od nového počítače (ne od toho mého).
Po americké zahraniční politice byla německá zahraniční politika. Vyučující mluvil rychleji, já už byla unavená a vypínal mi občas mozek. Jen jsem pochopila, že po nás chce každý týden nějakou dvoustránkovou esej na zadanou četbu, čímž jsem začala uvažovat, že to vymažu, protože obdobně píšu co víkend miniesej k evropské ekonomické politice a trávím nad tím celý dva dny, což mi připadá v Německu strašná ztráta času, který se dá strávit výletem do Výmaru, Erfurtu a jinam. Takže ještě si to nechám projít hlavou, ale na 90 % jsem rozhodnutá odhlásit se.

Úterní přednáška byla velmi vtipná. Obecně řečeno, na přednášky mohou všichni, jen poslouchat a týden před koncem se rozhodnout, jestli se jim z toho chce dělat zápočet. Z čehož vyplývá, že je tam hodně lidí. Místnosti nejsou nafukovací, takže v úterý sál pro 80 lidí nestačil. Po akademické čtvrthodince, kdy neustále chodili nějací studenti a ohrožovali okolí přinesenými židlemi (btw. mě napadá, že mít vlastní skládací židličku není někdy od věci, nemusíte pak sedět na zemi jako ti, co přijdu pozdě), přišel vyučující, což vlastně nebyl vyučující, jen nějaká výpomoc vyučujícího a přestěhoval nás do jiné, větší místnosti. Po těžkých bojích o místa jsme usedli a čekali na přednášku. Výpomoc se zeptala, kdo má danou přednášku jako součást modulu a ať se tito vyvolení zapíšou na papír. A pak řekl, že to je vše a uvidíme se za týden. Haha. Velmi vtipné. Mělo se začít ve dvě, my přišli už na tři čtvrtě, pak půl hodiny čekali na hodinu, pak se čtvrt hodiny stěhovali, aby nám nakonec po pěti minutách oznámili, že začneme za týden.
Já se pak sbalila a šla s Hugem do knihovny, kde jsem pilně psala věci do Olomouce a pak šla na seminář Islam in Bundesrepublik. To bylo též sranda, protože se to konalo na úplně jiné ulici, v podstatě v nemocnici, protože univerzita Friedricha Schillera má po městě milion budov, protože fušuje do všeho. Tohle byla v podstatě nějaká klinika, takže nemocniční prostředí a tam jedna učebna pro univerzitu, jinak sály atd. Hledala jsem to čtvrt hodiny po areálu, protože tam zrovna rekonstruovali budovu a šipky mě vždycky navedly někam, kde byly zamčený dveře. Ale nakonec jsem to našla. Tohle téma mi přijde naprosto šíleně zajímavé, což převyšuje fakt, že vyučujícímu skoro nerozumím, nějaký zvláštní dialekt a moc tmavý hlas. Nechápu, proč vyučující nepoužívají prezentace v power pointu, vždyť je to pro ně jednodušší a pro nás lepší. No uvidíme příště. Musím mu asi říct, že by mohl mluvit „langsamer und deutlicher“ (=pomaleji a zřetelněji).

Ve středu byly němčiny, o tom už jsem psala. Ve čtvrtek přišel vrchol týdne. Přednáška na téma „Einführung ins deutsche politische Systém“ (=Úvod do německého politického systému). Konalo se to v největší posluchárně, co je v budově, s kapacitou 500 lidí a bylo nás tam 350. Přátelé, po akademické čtvrthodince přišel vyučující, začal mlet o tom, co bude. To ještě šlo. A pak k tématu. Nejdřív něco o německé ústavě, evidentně velký fanda Grundgesetzu, protože každou chvíli říkal „No a v článku XX, odstavci XY se píše…“. V tu chvíli to vzdal jeden Erasmák ze Španělska. Po dalších pěti minutách přestaly psát holky z Polska a Maruška. Vyučující přešel k teorii systémů a začal nám tam vysvětlovat Davida Eastona, Talcotta Parsonse a Ludwiga von Bertalanffy. Pro ty, co neví, o čem je řeč, tak jsou to systémové teorie, aneb jak z biologie a kybernetiky se začalo slovo „systém používat“ i pro sociální vědy. Jsem si vzpomněla, jak jsem to nechápala v druháku, když jsem to poprvé slyšela. Kdybych z toho nedělala před rokem státnice, vůbec bych nevěděla, o čem pán mluví. Takže jsem společně se Španělskou taky přestala psát a zbytek hodiny jsme kolektivně strávily s opřenou hlavou a tupým výrazem ve tváři. Dáme tomu šanci ještě příští týden, kdy zase budeme dělat německou ústavu (úúúplně dopodrobna), ale spíš to vidím tak, že to odepíšu. Teda vlastně neodepíšu, přednášky se ani nezapisují, ale zkoušku z toho se mi dělat nechce.

A pak přišel pátek. Hauptseminar „Der Vertrag von Lissabon und die Zukunft der EU“ (=Lisabonská smlouva a budoucnost EU). Teoreticky to nejtěžší, co máme mít, protože už je to určené po starší studenty a náročné na nároky. Na první pohled bylo zřejmé, že jsme ve společnosti starších studentů, někteří vypadali i na 27. No každopádně vyučující na nás naprosto šíleně dobře zapůsobil, rozuměla jsem mu krásně a líbí se mi systém, jakým učí. Navíc po nás nechce zápočet a bude mu stačit esej a malá prezentace. A prezentace je součástí Team-Arbeit, takže se i seznámíme s novýma lidma a ti vypadali celkem v pohodě. Paradoxně se tak asi nejvíc těšíme na pátky.

Tak toliko o škole, já teď jdu zase psát něco do Olomouce.

Der Lenz ist da

Do Jeny přišlo jaro. Teda doufáme, že už přišlo. V podstatě si často myslíme, že už přišlo jaro, ale to jen den či dva a pak zase pět dní zataženo. Tohle je pokud číslo 4, tak snad už bude úspěšný. No uvidíme. Kvetou pampelišky, tak to vypadá nadějně. Poslala jsem do Olomouce první esej, s dvoudenním zpožděním, tak to vypadá taky nadějně. Ve škole se nemůžu rozhodnout, na co chodit, což je beznadějný. Ale o škole napíšu zítra, až budu mít za sebou poslední předmět. Tak si zatím pusťte písničku o jaru ;-) http://www.youtube.com/watch?v=DpbekUa4Jnc

Noční život nenočního tvora

Hodně z vás o mně ví, že jestli něco potřebuju ke spokojenosti, je to minimálně 8 hodin spánku a pokud možno v rozumnou hodinu. Během let jsem o sobě zjistila, že kolem 22:40 mi vypíná část mozku, která dokáže vstřebat nové informace, takže vím, že za touto hranicí se už nic moc nenaučím a můžu maximálně opakovat už naučené a stejně po půlnoci padnu za vlast na polštář. Naopak mi nedělá takové problémy přinutit se vstát v pět ráno a dočítat věci do školy, když vím,
že nestíhám.
S nočním životem to je u mne tak, že odpadám ve dvě v noci. I kdyby mi tam bylo sebelíp, tak mé tělo hlásí, že v podstatě už spí, jen z nějakého důvodu není v poloze ležmo a má otevřené oči. Ze všech těch informací vyplývá, že mám trocha problémy s životem Erasmáka, u kterého se očekává, že půjde večer ven minimálně 6x v týdnu. Nedovedu si to představit s několika důvodů:
a, únava z celodenního zápřahu
b, druhý den se jde do školy (a to nemluvím o tom, že dvakrát týdně na 7:45!!!)
c, finanční stránka věci (velké pivo stojí 2,5 €; alkoholické koktejly 6 €; coca cola 2 €)
d, zkuste se bavit v němčině v hospodě, kde nejde moc slyšet ve chvíli, když už mozek přemýšlí v češtině o měkkém polštáři

A to ještě vynechávám poznámky o přiopilých lidech, kteří po dvou pivech začínají křičet nesrozumitelné věty nebo ohrožují kdekoho gestikulací se zapálenou cigaretou v ruce. Tím zase nechci říct, že se považuju za nějakou puťku, co nerada chodí ven. Chodím ráda, hlavně když jsem ve společnosti milých lidí. Taneční kluby mi taky nevadí když DJ hraje něco, co se nejen dobře poslouchá, ale dá se na to i vlnit. Jen prostě nemám v úmyslu dělat z toho pravidelnou aktivitu dvakrát do týdne, z výše popsaných důvodů.
Od čtvrtka 3.4., kdy začal kurz, jsme byli večer venku pětkrát plus několikrát ještě během dne na různých výletech a jídle. Vlastně večer už šestkrát, ve čtvrtek jsem nešla, protože nestíhám psát eseje do školy v Olomouci. No..nestíhám furt…ale to bych musela vynechat všechny akce, abych vůbec měla čas dopsat to. Hm…dopsat..spíš začít psát.

Každopádně v pátek jsme byli na kolejích oslavovat narozeniny Polky, v jednom pokoji nás bylo nejdřív 16, nakonec 22 (viz foto). Nedoporučuju pro osoby trpící klaustrofobií. Ten začátek byl super, ale ve chvíli, kdy se tam už moc dýchat nedalo, bylo lepší zvednout kotvy a vydat se domů. Včera byla první návštěva studentského klubu Rosenkeller (viz první foto), kde ve čtvrtek máme první Erasmus party. Já a Maru jsme tam šly s Martinem a jeho přítelkyní a kamarády, takže už víme, do čeho ve čtvrtek jdeme. Tak za vstup chtěli dvě eura, což je prý velmi slušné (no…v podstatě jo), u dveří se hrabali v taškách a buďme upřímní, víc je zajímalo, jestli netaháme do klubu chlast než jestli nemáme v kabelce příruční samopal. Samozřejmě že mi moji půllitrovku vody vzali. Další překvápko bylo u šatny, kde chtěli 0,3 € za kus…a prosím pozor, šála je další kus oblečení! Zkuste se hádat v němčině v rockovém klubu o tom, že je to přecejen šála zastrčená v rukávu a ne svetr. No hádání jsem vzdala a přidala dalších 30 centů. Klub byl….ehm…divný. Přišli jsme tam o půlnoci. V českých klubech v této době není na parketu už k hnutí a všichni poskakují. Tedy taky nebylo na parketu k hnutí..ale všichni stáli, maximálně přikyvovali do rytmu. Druhý parket zel prázdnotou. Hanna, přítelkyně Martina, mi řekla, že to je normální. Hm…prý prostě Němci. Tak jsme zkusili tancovat. Fakt říkám zkusili, protože místa bylo málo a ti hlavou kývající Němci si spíš z parketu udělali dálnici a pořád chodili sem a tam. Asi nový druh tance, co já vím. No hudba byla každopádně divná. Po jedné rundě jsme to zkusili na parketu číslo dvě, kde se už taky tančilo. Hudba byla lepší, ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že na Kabáty, i když je moc nemusím, by se tancovalo líp. I s pitím to bylo celkem složitý. Chtějí na všechno zálohy, i na pitomý skleničky na vodu (2 dcl za 70 centů…se omlouvám, že furt všude píšu ceny, ale hodně lidí se mě na ně ptá). Člověk se pak musí vracet, aby dostal euro zpátky za sklenku, co má hodnotu maximálně 20 centů. To už se rovnou vyplatí pro sběratele nechat si pivní krígl, jehož cena euro přesahuje. Takže příště vezmeme velké kabelky a nějak nenápadně projdeme přes ochranku ;-) Jediný problém je, že já pivo nepiju. A každý tu na mě kvůli tomu kouká jako na exota. Jsem z Česka a nepiju pivo, jsem z Moravy a víno vypiju jen červené zředěné s colou a když se bráním tím, že jsem z Hané a slívku piju, tak to mi moc platný není, protože polovina lidí neví, co je slívka. Ach jo.