Nečekaná procházka

V pátek byla pro nás zorganizovaná party na kolejích poblíž centra města, shodou okolností na těch, které jsme chtěly, ale nedostaly. A jsme teď velmi rády, že jsme je nedostaly. Lobeda je sice předměstí plné komunistických paneláků, ale do školy to máme tramvají 16 minut a to zastávka domu i školy je fakt kousek od budov, takže stačí nasednout a jedem. Koleje Johann-Griesbach-Str. jsou 15 minut chůze od školy, nic tam nejede, prostě se to musí jít pěšky. Do kopce. Coby odchovanec placaté Hané považuji za kopec vše se sklonem 1 %, vyšší sklon už je pro sportovní nadšence a horolezce trénující na K2. Ale tohle fakt kopec byl. Už v půlce mi Maru řekla, že začíná být ráda, že tam nebydlíme. Navíc ty koleje naprosto nepasovaly do té vilové čtvrti, přední stěna je „ozdobena“ typicky komunistickou rytinou (inženýři a zemědělci plánující světlé zítřky NDR).
No party byla fajn, hodně lidí, samozřejmě jsem si zase půlku jmen nezapamatovala. DJ měl velmi zvláštní vkus, po dvou hodinách mu došlo, že když nikdo netančí, asi bude někde problém, tak pak si trochu zlepšil reputaci, ale po půlnoci dostal úžasný nápad dát tam rockové německé písničky, které samozřejmě znají jenom Němci a my ne. Jinak byl Wurst zdarma, ale zdejší Wurst je celkem jemný, rozhodně to není tlustá klobása nebo divný kabanos. Opečený na grilu byl mňam, jen by mi někdo měl vysvětlit, proč to pořád dávají do malých bulek z bílého pečiva a nedají k tomu jednou krajíc tmavého chleba. No to je jedno.
Cesta zpět byla vtipná. Jsem si říkala, že za 15 minut na zastávku dojdu, tak jsme se rozloučila a vyrazila, jsem šla rychle, cestou potkala skupinu Japonců, co zmateně hledali ty koleje, tak jsem je ještě směrovala. No člověk nepotřebuje 15 minut, ale minut 17. Prostě mi to ujelo. Co teď, že. V Olomouci to je celkem snadná pomoc, když to jede za 40 minut, tak se prostě jde pěšky nebo na nádraží do čekárny nebo do nejbližší hospody. Pěšky jsem jít nemohla, protože na Lobedu se dá dostat ze dvou stran a ani jednu jsem ještě neprocházela pěšky, ale je to fakt štreka a ještě k tomu v určitých místech neosvětlená a nebo dokonce bez chodníku. No s novým foťákem jsem to rozhodně riskovat nechtěla. Čekárna na nádraží byla zavřená, živáčka tam nebylo, prostě nic. Tak jsem si řekla, že půjdu kousek podél kolejí a nastoupím o pár zastávek dřív a cestou někde skočím na pití, měla jsem strašnou žízeň. No chyba lávky. V Česku by se člověku v životě nestalo, že jde několika ulicemi a všechny hospody jsou o půl jedné zavřené. Tady to je běžné. Asi tu fungují jen do půlnoci a jen na jedné ulici déle nebo jinak si to neumím vysvětlit. Pak jsem uviděla cedulku se směrovkou na Mc Donald, šla jsem po směru, ale vracelo mě to zpět do centra města, tak jsem to po 200 metrech vzdala a šla zpátky. Naštěstí nebyla taková zima, tak jsem si udělala jen procházku.
Domů jsem přijela o půl druhé a vtipné bylo, že jsem přišla první, bo i Frank někde lítal, tak mi to přišlo takové vtipné. Ve tři ráno mě vzbudila úplně šílená zima, asi únava organismu a reakce na těch 40 minut venku v jarní bundičce, tak jsem ještě vytáhla spacák a spala ve spacáku a pod peřinou.

Zufriedenes Mädchen

Člověku stačí ke štěstí opravdu pár maličkostí. Jednou z nich je, že mám konečně internet na Campusu. Byla jsem u pána s funkcí Operator a ten něco udělal v jiné místnosti s mým heslem a ono to jede. Jupí. Další důvod k radosti je ten, že mi došel dopis od Helenky, měl deset stran a četla jsem ho celou cestu do školy, smála se a bylo mi dobře. Další radost je to, že je víkend, takže konečně aspoň chvilku budu v posteli a ne pořád pendlovat mezi přednáškama. A konečně dopíšu tu esej, na kterou doteď nebyl čas, zavolám domů a budu poslouchat, co ten můj malý Mates zase všechno vyvedl. A v neposlední řadě se tu teď láduju nízkotučným vanilkovým pudinkem za 29 centů a je naprosto výborný.

Místní knihovna

Knihovna univerzity je hodně velká a stojí stranou od Campusu, prostě člověku to trvá tak 6 minut, než tam dojde, což je v Jeně velká dálka. Na Campusu je ještě druhá knihovna, kde by měla být většina politologických věcí, ale bohužel i my jsme občas nuceny jít do té hlavní. Malá knihovna na Campusu má čtyři patra, není tam výtah a politologie je až ve 4. patře. Člověk tam nesmí s taškou ani bundou. Věci si musíme odkládat do skříněk ve sklepě, skříňky pamatují snad ještě Schillera a Goetheho..hm…tak ty asi ne, ale prostě nejlepší léta mají za sebou. Člověk si na ně musí pořídit vlastní zámek. Ne ledajaký, musí být pěkně široký, aby případný zloděj nemohl zámek nějak obelstít. Na spoustě skříněk visí upozornění, aby si tam nikdo nic nedával, že ta skříňka je už opravdu na nic. To fakt člověka potěší.
Vyfasovali jsme pro knihovny speciální igelitku, která je průhledná, takže každý hned vidí, co v ní kdo má. Má nosnost údajně pět kilo, no moc tomu nevěřím a tak když nesu Huga, nechytám ji za ucha, ale nesu to jako podnos. Samozřejmě, že v knihovně se nesmí jíst, pít, kouřit, telefonovat. Jsem tam minulý týden byla tři hodiny a fakt se dívala, jak moc se to dodržuje. Jediný, kdo porušil pravidla byla jedna černoška, co telefonovala a já, co si sebou donesla pití, protože chodit čtyři patra dolů, abych si dala tři loky vody a pak zase zpět se mi nechce, nemluvě o strachu nechat počítač samotný. Záchody jsou samozřejmě taky úplně dole…i když úplně potvrzený to ještě nemám, druhý a třetí patro jsem ještě neprošmejdila. Jinak v knihovně je neuvěřitelné ticho, ne jak v Olmiku, kde se kecá a kecá.
Knihy se hledají podle signatury, která má čtyři části, tak je to trocha složitější než doma. Ale najít se to dá. Většinou. Největší problém místní knihovny (obou částí) je to, že studenti si vrací knihy do regálů samy. My, zhýčkaní olomouckou Zbrojnicí, kde to za nás dělají jiní, s tím máme trocha problémy. No hlavně já, bo si nepamatuju, kde jsem co vzala, tak pak jak blbec zase podle signatury hledám místo. Je jasný, že se tak knihy hledají složitěji, nějaký student to hodí blbě nebo schválně jinam, aby měl na knihu reservé a jste v tahu. Moc jsme ještě nepochopili, které knihy si můžeme půjčit a které ne. Některé jde půjčit na víkend, jiné na čtyři týdny. Zatím jsme nic půjčit nepotřebovali, všechno fotíme. Kopírování knih je taky jedna velká sranda. Místní kopírky jsou gigantické, v knihovnách jsou to zároveň tiskárny (děsím se toho, až budu muset něco tisknout). Na kopírování potřebujete svoji TROSKA kartu, na tisk asi taky, ale někteří mají nějaký starý typ karty, tak mě to mate. Mimo knihovnu jsou další kopírky, jakoby na chodbách školy, což je myslím hodně dobrý. Papír je recyklovaný, prý akorát při tisknutí se dá nějak nastavit, že to chcete na nový bílý. No…jelikož tady ve škole se na referáty nedělají power pointy, ale přímo jen vyprávění a každému studentovi musíte donést handout, tak se asi s kopírkou budu muset skamarádit nebo chodit vždycky do xeroxu ve městě. Každopádně mé první kopírování 50 stran trvalo asi 20 minut a na pár dní mi to stačilo…hm…vlastně zítra musím zase..kuš.
Jinak velká knihovna má na věci zase jiný systém, skříňky tam jsou na dvoueurovky, podobně jako některé bazény. Má výtah a uzounké schody, prý jsou ještě někde druhý schody točený, no tak prozkoumaný to tam zatím nemám. Zato už vím, kde najdu Teologické literární novinky z roku 2006….haha. Každopádně hned u skříněk je Cafeteria, takže v případě hladu je kam zajít.
Záhada bermudského trojúhelníku je přístup na W-lan. Ne obecně, ale můj. Všichni tu fungují na wifi, v hale školy je přímo místo, kde je pár židlí a stolů, pak další Cafeteria se stolky a všichni tu mají noťasy a něco píšou. Já tu teď píšu tento příspěvek na blog, ale na rozdíl od ostatních nemám W-lan. Zatím. Frank se nám to snažil nainstalovat doma, vypadalo to chvilkami děsivě, bo nám vypadl net úplně a odmítal naskočit, ale nakonec to vypadalo optimisticky. Bohužel na Campusu net nejel ani jedné z nás. Máji to potom opravil jeden spolužák, prý to byla jen nějaká drobnost, každopádně tahle drobnost u mě nějak vyřešit nešla. Naštěstí jsou tu speciální „Notebook Sprechstunde“, aby mi to vyřešili. K mé smůle mám já nějaký problém s heslem. Jednoduše řečeno se zde na všechno v pohodě naloguju pomocí toho hesla a uživatelského jména, co nám dali na začátku, ale z nějakého důvodu to odmítá připojit se. Chlapec to se mnou řešil 40 minut, pak to vzdal a zítra musím někam jinam a asi bude vtipný vysvětlovat jim, co všechno jsme zkoušeli a nezkoušeli a ještě vtipnější to bude, až oni budou vysvětlovat mně, co s tím mám dělat. Tak mi držte palce a dobrou noc.

Frühjahrsmüdigkeit

Tak je to oficiální, jaro dorazilo o do pidiměsta jménem Jena. A přišlo se vším, co k tomu patří, včetně jarní únavy. Od neděle je mojí nejčastější činností ve volných chvílích spaní, a pokud nespím, tak zívám. Nejvíc zívám u Getrudy v němčině, což je velké nebezpečí, protože si neuvěřitelným způsobem vynucuje pozornost. V praxi to vypadá tak, že na ní furt koukám a přikyvuju a jak se otočí, dlouze zívnu a tak to jde celé dvě hodiny.
Do školy chodím vybavená termoskou s kafem, flaškou koly a pro nejhorší případy i tabulkou hořké čokolády, ale jak dojdu domů, navazuji intimní přátelství se svojí postelí a spím. Není se co divit, že pak kulové stíhám. Včera jsem četla během dvou hodin 45 stran v němčině o teologii. Moc jsem tomu nerozuměla, nevím, jestli to bylo tou únavou nebo tím pro mne naprosto nezáživným tématem. Každopádně následovala hodina, kde jsme se o tom měli bavit a já nerozuměla vyučujícímu, stěží chytala, o čem mluví ostatní a hlavně měla co dělat, abych si nepodpírala hlavu rukou, neboť bych usla přímo přede všema. A to přitom spíme minimálně 7 hodin denně. No…tak v posílám pár fotek z doby, kdy jsem ještě byla čilá a já jdu do školy a cestou si koupím nějaký vitamíny, abych přežila dnešní večírek.

Baileys a pohádky

Včera jsme šli na večeři k děckám na koleje. Magda (Polsko) udělala květák, Italové udělali dva druhý pasty (rajčatovou a olivovou) a my donesly českou pastu (se zelím a párkama). A pak přišli další Italové, další Polky a Španěl. Donesli pití. Hodně pití. Hlavně donesli Baileys. Originál Baileys. Já a Maru a dva Italové jsme stáhli skoro celou flašku. A pak někdo dostal naprosto geniální nápad, že zapneme youtube a budeme si pouštět kreslené seriály, na kterých jsme vyrostli. Italové nemohli z polského Bolka a Lolka, my zase nechápali, jak mohli sledovat japonské kraviny typu Pokémon. Ale Krteček se líbil všem! No a pak ráno v 6:35 budík. Tak nevyspaná jsem nebyla už dlouho…