Schiller, Frau Schiller

Dneska jsem byla ve Výmaru. Na úvod rovnou vysvětlím, co jsme tam s Maru dělaly. Její maminka učí na vysoké škole a zrovna tam byla a ještě pár dní se v Německu zdrží, tak jsme se domluvili, že se setkáme ve Výmaru a Maru pak stráví s ní zbytek týdne.
Výmar je město menší než Jena, 20 minut vlakem. V Jeně je více vlakových nádraží, do Erfurtu, Gery a Výmaru to jede samozřejmě z toho méně dostupného. Dneska je státní svátek, takže spoje nejsou tak dobrý. Ale tak po menších komplikacích jsme dojely do města. Díky tomu, že Maruščina maminka jela s grupou studentů, tak jsme se dostaly do Schiller-Haus a Goethe-Wohnhaus a Goethe-Sommerhaus. Goethe byl padlý na hlavu, protože při svém tvůrčím psaní stál a každý pokoj měl vymalovaný jinou pastelovou barvou a všude měl nějaké antické sochy. A prý nepsal, ale diktoval a to prý najednou i třem písařům, každýmu něco jiného. Schiller byl noční sova a při prohlídce jeho domu mne pan průvodce označil za jeho manželku Šarlotu, takže pořád říkal, že teď půjdeme do mých pokojů a říkal nám i drby o vztahu Šarloty a manželky Goetheho Kristýny. Tu hrála jiná děvčica, tak jsme se celkem bavili.
Výmar coby město se mi líbí víc než Jena, je tu neuvěřitelné množství zámků, knihovna a ještě pár dalších budov je zapsáno v UNESCO (knihovna před pár lety vyhořela..hups) a nádherný park. Mám z toho města lepší pocit než z Jeny, ale zase nemůžu říct, že by mne vyloženě něčím okouzlila jako třeba Praha nebo Český Krumlov nebo Vídeň. Hm..možná ten park u letního sídla Goetheho, ale zase tolik času nebylo, abych si to v klidu prošla a kdo ví, jak to vypadá na podzim a v zimě…průvodce nám vtipně říkal, že prý v zimě tam Goethe jezdil na bruslích přes zamrzlý potůček.
Jo jinak v Německu je dneska státní svátek. Nanebevstoupení Páně či co. No vedle Státku práce je to taky Den mužů. Den mužů je podle mne velmi vtipná záležitost, v podstatě všemi povolené opíjení se na veřejnosti. Někteří to vezmou sportovně a sednou na kolo. Jiní (zejména starší generace) vezmou turistické hole a vylezou si nějaký kopec (viděla jsem turistickou holi se zvonkem od kola..nekecám!). Mladí kluci to mají promyšlené. V podstatě jsou dvě možnosti – ti „to přírody“ sbalí do batohu několik flašek piv a na nějaké louce si lehnou nebo dokonce vylezou kopec a chlastají. Druzí „z města“ udělají v podstatě to samé, akorát že místo batůžku mají kárku s bednami piva a nějakou zelenou větvičku u toho, takže do kopce nelezou a zakotví hned na louce. Můj přiopilý spolubydlící se před chvílí vrátil z výletu (bez kárky) a začal vysvětloval, jak je to v podstatě dětinské se takhle povinně přiopíjet (metafora se Silvestrem). No mně to přijde celkem vtipný, že kluci si tak dokazují, že jsou chlapi a ženský si od nich aspoň na den odpočinout. Přitom pořád mi ta jejich přiopilost hranice, fakt nepobuřuje, je to divné. Začínám mít pocit, že Němci umí chlastat…

Patriot v Jeně

Coby Čech uprostřed německého pidiměsta se člověk cítí dobře, když někde vidí stopy své vlasti. České stopy najdeme v každé hospodě, protože české pivo je prostě nej a uznají to i Němci. Studenti tady vtipně vozí na pařby rovnou celé basy piv a většinou to je Staropramen nebo Pilsner nebo Budweis. Navíc Němci se nebojí pít pivo přímo v tramvaji, na zastávkách k tomu pokuřují cigaretku (tady není zákaz jako v Česku), ale ještě jsem nezažila, že by byl někdo fakt našrot a pobuřoval celou tramvaj. Cestou do hospody dneska pětice mladých kluků jela v tramvaji, pivo v ruce a na sobě oblečky inspirované filmem „Krotitelé duchů“. Cesta do města trvá večer 20 minut a chlapci neustále pouštěli přes mobil tu ústřední melodii a zpívali si. Ale nepobuřovali, spíš to bylo vtipný.
Dneska jsme opět byli v české hospůdce jménem Hurvínek. Ještě předtím jsme slavili narozeniny jedné Bělorusky na kolejích. Její kamarád, teď nevím, jestli z Ruska nebo Běloruska, mne fakt dostal. Nějak jsme se začali bavit o Česku a on řekl, že to nezná, jestli to je Československo. Přátelé, po 15 letech od našeho „Sbohem Bratislavo“ mi to přišlo nejenom nevtipné, ale v podstatě jsem měla co dělat nezabít ho na místě. Jsem ochotná prominout to někomu ze sebestředné Ameriky nebo komunistické Číny, ale Bělorusko je za rohem a 15 let je dlouhá doba. Já mám taky aspoň základní přehled, kdo to je Lukašenko..já vím..já to studuju.
Nějak před 14 dny vypadlo z jedné Američanky, že mi nerozuměla, že mám moc český akcent. Víte, jak si věci beru osobně, tak jsem nejdřív měla sto chutí nastavit jí zrcadlo, ať se zamyslí nad tím svým, když místo „bevor“ říká „before“, ale pak jsem si řekla, že v podstatě jí člověk nemůže nic vyčítat, protože vím, že tam ten východ v mé němčině cítit je. Hodně věcí změkčuji a musím to hlídat, abych držela přehlásky temně, jak mají znít. No každopádně vám musím říct, že je opravdu rajská hudba slyšet tu právoplatnou němčinu z úst Němce, jak artikuluje ústy, jak krásně polyká ty koncovky, jak dává důraz na určité slabiky, jak vyslovuje dlouze to, co dlouze má být vyslovené…opravdu nádhera, to se nedá srovnat s těmi našemi pokusy říct aspoň jednou „Emil-Wolke-Strasse“ tak, jak to denně slyšíme v tramvaji při hlášení stanice. Minulý týden přišla jiná Američanka a chtěla na uvítanou říct „no, tak jak se máte“ a místo „so“ německy, tedy výslovnost „zó“ , řekla „zou“, tedy zkomoleninu německé výslovnosti a anglické výslovnosti „sou“. Ale jinak je to milá holka.
Dneska to jsou čtyři roky, co jsme vstoupili do EU. Tak si zkuste uvědomit, kde jsme 19 let od pádu komunismu my a kde je Bělorusko. Modrá je dobrá. Dobrou noc.

Pár fotek z pátku...

..jen růžová to může být...

Skoro měsíc

Tak jsme v Jeně čtyři týdny. Žádný velké bilancování nebude, stejně bych jen řekla to, co víte – že počasí doteď nic moc (den hezky a pak pět dní pod mrakem), preclíky jsou dobrý (už jsem si konečně koupila ty zmražený a budu si dělat čerstvé z trouby) a mám toho kupu do školy, ne té tady, ale olomoucké. V pokoji pod českou vlajkou visí německá vlajka (kam to dám doma, to fakt nevím) a i přes veškeré snahy uklízet tu máme neustále organizovaný chaos (promiň mami). Zjistily jsme, že spolubydlící nerad myje nádobí (no...prostě chlap) a my nechápe, čím a kam máme točit, abychom do pračky pustily vodu (no..prostě ženský). Ale to mytí mu odpouštíme, protože nám vždycky půjčí věšák a máslo. Včera mi vtipně řekl, jak se nám tu po těch dvou týdnech líbí…tak se pak hodně divil, že už to je skoro měsíc (ne…fakt není zfetovaný ani alkoholik, prostě to je Ryba, tak žije ve svém vlastním světě). No každopádně si zatím na nic nestěžoval, že by mu na soužití s námi něco nevyhovovalo, přestože velmi často znárodňujeme koupelnu (místní vápenitá voda má projímavé účinky a záchod je v jednom s koupelnou).
Po měsíci zde přichází čas odměn. Takže dneska jsme si daly tortelliny v restauraci (jakobychom tu nežily už tak na těstovinách), koupily si každá pyžamko (viz foto) a vypraly si prostěradlo (protože se nám oběma dneska podařilo vylít na to své něco...já colu a Maru rajskou polévku). A pak si šly každá udělat radost do „svého“ obchodu. Já do Deichmanna a Maru do spodního prádla. Maru si tu radost udělala, já ne. Německo je země, odkud Deichmann pochází a jsou tu dva obchody. Ani v jednom nemají mé úžasné vybrané boty (viz foto...černo-fialové) v mé velikosti. Ve čtvrtek jedeme do Výmaru (konečně se vyvenčit), ale je státní svátek, takže tamější Deichmann bude zavřený…tak si asi koupím ty druhý úžasný boty (ty stříbrný s krajkou) nebo si udělám výlet do Erfurtu :-)

P.S. Občas by mi někdo mohl naspat něco do komentáře, ať nemám pocit, že ten blog čte jenom Šárka ;-)