In der Bibo

Stále bojuju s knihovnou. Už jsem zjistila, že i na našem patře jsou záchody. Už jsem si zvykla sebou furt tahat zámek a igelitku. Snažím se nenadávat, že musím svůj počítač tahat do třetího patra v poloze kolmo. Snažím se najít fígl, jak si vzpomenout na všechny věci, co si do té igelitky musím dát, abych pak zase našla do sklepa ke skříňkám vytahovat propisku nebo sluchátka. V knihovně už vím, kde co je a ve většině případů to i najdu. Naučila jsem se zacházet s kopírkou a obcházím zákaz nenést si tam nic k jídlu, protože když píšu šest hodin v knihovně esej, tak prostě JÍST MUSÍM. Trápení s žízní řeším návštěvou toalety. Ale co mne neskutečně vytáčí, je to množství knih, co tu je.
Momentálně jsem v knihovně a píšu esej. Do Olomouce. V pořadí asi tak sedmou, když počítám i výpisky a každotýdenní úkoly do evropské ekonomické politiky. Esej je na téma zahraniční politika Německa směrem k Evropě. Mají tu na to asi tak 100 knih. Jenom na to téma. Polovina je před rokem 1990. Z této poloviny bych napsala znovu svoji bakalářku na Willyho Brandta. Druhá polovina je po roce 1990. Z toho by se dala napsat nejen ta esej, o kterou se teď pokouším, ale klidně celá diplomka. Je to jako být v cukrárně, kdy máte dostatek peněz na všechny ty sladkosti, ale víte, že si třikrát kousnete nebo líznete do té jedné věci a už vám nebude chutnat. Nebo jako když jdete do Deichmanna, všechny boty jsou ve slevě a ve vaší velikosti, ale vy víte, že se za tři týdny rozpadnou nebo vyjít v nich bude módní faux pax. Tak nějak to tu vypadá…přečtu si obsah, pak tři stránky nějaké kapitoly a pak už tu knihu musím odložit, protože je sice zajímavá, ale není přímo k mému tématu a navíc vím, že kdybych přečetla ještě další tři stránky, začne mě nudit a nebudu číst dál vůbec nic. A nejvíc mne štvě, že venku je tak hezky, všichni se válí v parku a opalují se a já tu sedím a píšu, a píšu…a píšu.

Fotbal

Fotbalový tým Jeny je v druhé lize. Na konci druhé ligy. Hm…v podstatě příští rok padá do ligy třetí. Od města jsme dostali Gutschein na ligový zápas zdarma a jelikož v neděli byl poslední zápas v Jeně (poslední ligový je na stadionu soupeře), tak jsme šli. No s Gutscheinem to bylo komplikovaný, ještěže s náma šel jeden Němec, co studuje tělovýchovu, protože paní na pokladně vypadaly, jakoby to viděly poprvé v životě. Místní tým se klasicky jmenuje po Carl Zeissovi, takže FC Carl-Zeiss-Jena, a hraje se na Ernst-Abbe-Sportfeld. Jak jsem říkala na začátku, tyto dvě jména jsou v Jeně k vidění všude. Klub má modro-žluto-bílé barvy a dneska se tam loučil jediný český hráč v sestavě, Jan Šimák (dřív Sparta Praha). No škoda, chtěli jsme vidět, jak hraje. Kam jde nevím, ale je mu 30, tak těžko říct, jestli ještě někam jde.
Na fotbale byla sranda. Fanoušci oblečení podle barev, spousta měla šály nebo trika nebo čepičky. My se doma taky snažily najít něco v odpovídajících barvách, ale zrovna ten odstín modré nevedem, tak jsme se obě oblékly do blankytně modré a doufaly, že nebudeme považované za Barbie. Důležité stejně bylo nepřijít v červené, což je barva soupeře - 1. FC Kaiserslautern. Zápas se pro nás vyvíjel dobře, dali jsme v 8. minutě branku, pak po 40 minutách jsme dostali, ale pak zase jednu dali no a něco po 80. minutě jsme dostali další a bylo to 2:2. Nutno dodat, že soupeři dali ještě tři další branky, ale všechny byly v offsidu. Fanoušci celkem fajn, soupeřovi zapálili jednu dýmovnici, ale na to, že třikrát jim neuznali branku se chovali velmi slušně. No stejně mi furt není jasný, jak tam tu dýmovnici dostali, když nás při vstupu kontrolovali a samozřejmě mi zase zabavili pití. Tohle mne strašně vytáčí, protože nejenom že mi vezmou obsah flašky, ale vezmou mi i flašku. A za flašku se to platí 25 centů Pfand. Takže když si koupíte třeba malou colu za euro, platíte ještě 25 centů. A když si to vezmete na fotbal, máte hned 1,25 € v háji. A ještě si musíte jít koupit do bufetu další pití, ať neumřete žízní. A jasně že nesmí být ve flašce, ale kelímku. A jasně že v Německu se i na kelímek dává Pfand. Grr! Tohle mne vytáčelo víc než jeden fanoušek z Jeny…byl trocha…ehm…ukřičený a pokaždé když kolem nás prošel, něco nám řekl, čemuž nikdo nerozuměl, tak jsme ho moc neřešily. Při brankách skákal na zábradlí a s „bojovnými písničkami“ začínal on. Jena má nějakou vlastní hymnu, pamatuju si jen úvod…“wir sind blau-gelb-weiss, FC Carl Zeiss“. Pak zpívali nějaké variace na Boy George - Karma Chameleon a Pete Seeger – Guantanamera. Mexická vlna se nekonala. Naprosto dokonalý bylo, když jsme dali branku. Samozřejmě fanoušci znají všechna jména, takže jim jen řekli číslo a oni už doplňovali jméno hráče, kdo to střelil a pak se odehrála naprosto výborná konverzace mezi moderátorem a fanoušky ohledně stavu utkání:
M: „Und jetzt Jena…“
F: „Eins“
M: „Kaiserslautern…“
F: „Null“
M: „Danke“
F: „Bitte“
Ono to takhle napsaný vypadá nic moc, ale mně to přišlo neuvěřitelně vtipný, ještě jak to je sborově a v němčině, no prostě jsem se tam řezala ještě pět minut po první brance a nemohla se dočkat druhé a to už jsem křičela s nima. Škoda, že už žádný zápas nestihneme.

Erfurt

Erfurt je hlavní město spolkového státu Durynsko, takže největší a s největšími nákupními možnostmi. Což sedí. Jen si nejsem jistá, jestli je v něm k vidění víc než v Jeně nebo Výmaru. Na výlet se jelo v sobotu, krásné počasí a fajn lidi. Akorát se nám nepodařilo snížit počet Italů na přijatelné množství (což je jeden kus), protože potkají-li se dva Italové, mluví jen italsky a zbytek rozumí kulový. Když se potkají Američan s Britem, sice taky mezi sebou spíš mluví anglicky, ale i přes tu jejich rychlost kalašnikova aspoň rozumíme, o čem je plus minus řeč. Říkáme tomu tady italská diktatura.
Do města se jede jen nějakých 40 minut vlakem (no kvalitu Deutsche Bahn nekomentuju, to je o desítky tříd vyšší než u nás…chybí tam tdntdn…tdntdn…) a erfurtské nádraží je velké a hezké. Ve městě je hlavní atrakcí velká katedrála. Pro nás byla větší atrakcí přehlídka autíček přímo pod ní. Pak je tam ještě známý Krämerbrücke, co nevypadá jako most, ale je to v podstatě ulice. Rarita na sever od Alp, ale mne to nějak moc nezaujalo. Lepší byla vyhlídka z věže u mostu, připadala jsem si jako v Olomouci na věži sv. Mořice, jenom jiný výhled (v dálce se modrala budova IKEI…toho se asi v Olmiku nedočkám) a ještě lepší byla vyhlídka ze zámku na kopci. No a pak se šlo nakupovat…tedy spíš koukat na to, co by se koupilo, kdy na to byly finance.