Grilování a snídaně

Nějak je toho tento týden moc, každý den nějaká akce.Ve středu jsme šli grilovat k Hansovi, učiteli němčiny. Byla zima a grilovalo se na jeho terase, ale po dvojce červenýho už to tak hrozný nebylo. Ve čtvrtek byl brunch po spinningu. Na čtvrtky se vždycky těším, protože si aspoň na kole protáhnu tělo. Sice chci Daniela, našeho lektora, během těch 90 minut minimálně čtyřikrát zabít (včera trhl rekord - osmkrát), ale dokáže člověka motivovat natolik, že i když si myslím, že už další dvě série jumpů nedám, tak je nakonec stejně dám. Je fakt fajn. Minulý týden jsme měli snídaňo-oběd ve městě a tam nás napadlo, proč si to neudělat hned po hodině přímo na terase v budově spinningu. Daniel vše nakoupil, co k snídani patří a my se strašně moc nabaštili. Asi z toho uděláme pravidelný rituál jednou za měsíc ;-)

Zima a koprovka

V Jeně je opět zima, pod mrakem a vypadá to, že bude pršet a pak neprší. Na noc zapínám topení a spím v mikině a nadávám pokaždé když musím na tramvaj čekat víc než minutu. V noci jsem v jednu ráno čekala minut deset a proklela jsem Praotce Němce a Praotce Čecha, kde to zakotvili. Sranda je, že mám v diáři na dnešek, sobotu a pondělí poznamenáno slovo „grilování“, ale nevím, nevím, jak to dopadne. Dneska se bude grilovat asi u Johanese (učitel němčiny) doma…teda doufám, že doma a ne na jeho zahradě…
Jinak coby poslušný student chodím do školy, i když to znamená jít spát ve dvě a vstávat o půl sedmé. Na němčinu s Gertrudou. Dneska nám rozdávala výsledky pondělního testu z poslechu, což jsem ani nevěděla, že se známkuje. O dva body mi utekla dvojka, tak jsem byla naštvaná, že jsem si nepřečetla sylabus, abych se na ten poslech nějak víc připravila. Poslech byl video na téma porcelán. Tři týdny jsme řešili porcelán. Umím říct, z čeho se porcelán dělá a jakými fázemi pálení to prochází. Taky vím, kdy ho začali vyrábět v Německu a že 60 % produkce je v Durynsku. Ano, i tohle musí politolog vědět…a to nechtějte vědět, jak umím vyprávět o prodeji nákupních tašek pro důchodce. Moje slovní zásoba jak vidíte se rapidně rozrůstá o nové pojmy typu „křemičitý písek“ a „neprodyšná nákupní taška s úchytkou na deštník“…doufám, že mi to jednou k něčemu v budoucí kariéře bude, asi až si budu povídat s postarší paní se zálibou ve sbírání porcelánových figurek.
Jinak v pondělí jsme vařili koprovku. Vlastně vařila Maru, já udělala jíšku, což moc vaření není. Ale jíst se to dalo. Pozvaly jsme naše tutorky a spolubydlícího Franka, ale Marušcina tutorka nakonec nemohla, ale i tak to bylo fajn. Kecali jsme do půl jedné v noci a Frank po dlouhé době zažil večer bez televize nebo hudby. Občas mi ho bylo hodně líto, protože všechny (já, Maru i moje tutorka Frensi) studujeme politologii a on občas řekl něco tak strašně politicky naivního, že byl pak půl hodiny pod palbou argumentů mluvících o opaku. No ale přežil. Doufám.

Krásné Lipsko a zelená Jena

Esej do Olomouce dopsána v pátek v noci, hurá do Lipska v sobotu! Lipsko je nádherné. Už když jsme přijeli na nádraží a já naproti nástupiště uviděla známou zkratku MNG, věděla jsem, že se mi tu bude líbit. Lipské nádraží je jak říkají místní „velký obchodní dům s přístupem na koleje“. Je to prostě obrovská třípatrová budova nabitá obchody a restauracemi, takže když vám ujede vlak, nemusíte se bát, co budete v mezičase dělat. Spíš si myslím, že problém je nezakoukat se v obchodem a nenechat si ujet vlaky. Do roku 1934 bylo nádraží rozdělené na pruskou a saskou část, proto je tak velké. Ale je opravdu nádherné. Už jen z toho důvodu jsem začala litovat, že jsem se rozhodla pro Jenu a nejela raději do Lipska. Musela jsem se uklidňovat jedině tím, že velké město znamená více peněz, o čemž mě přesvědčila už jen návštěva místní toalety. Přátelé, 1,10 €. Znovu opakuji, jedno euro a deset centů za návštěvu toalety. Když si uvědomíte, že je tam v obchodní centrum a po třech hodinách courání se po obchodech člověk prostě musí…A pozor, po měsíci a půl usilovného hledání ve třech německých městech jsem v Lipsku objevila své druhé baleríny! Ty fialové s černou krajkou a mašličkou. Jééé.
Po obědě (velmi dobré asijské nudle) jsme šli na dvouhodinovou prohlídku města. Prošli jsme kolem nejvyšší budovy města, prošli k náměstí s divadlem a budoucím školním campusem, pak pár obchodních pasáží (Lipsko je tradičně město veletrhů) a nakonec došli k Thomaskirche, známé díky Johannu Sebastianovi Bachovi. Ve městě se hodně rekonstruuje, takže bude potom ještě krásnější než předtím. Bohužel počasí nebylo zrovna ideální, chvilkami zataženo, chvilkami slunečno, pak pršelo a tak furt dokola. Ale město nádherné. Musím na druhou stranu přiznat, že v Jeně není tolik divných individuí nosících gothic style nebo s vlasy přebarvenými na fosforově zelenou, v Jeně nejsou žebráci a přiopilí Němci žebrající o peníze na další chlast.
Jinak jak jsem říkala na počátku, že jsem si na Jenu ještě neudělala názor, tak cestou domů jsem ve vlaku přemýšlela a názor už mám. Jena je prostě zelená. Všude kolem jsou kopce, strašně moc trávy a prostě kam se člověk podívá, vidí zeleň a sem tam beton. Asi proto mi nějak extra nepřirostla k srdci, protože já zelenou moc nemusím. V podstatě když nad tím přemýšlím, mám asi čtyři kusy oblečení v zelené barvě, což je v porovnání s ostatními barvami žalostný počet. Jestli se o Jeně dá něco říct, tak jen to, že to je opravdu pidi město. Má stejný počet obyvatel jako Olomouc, ale v Olomouci těch 100 000 lidí jde vidět, tady mi to nepřijde. Měli by asi znovu přepočítat obyvatelstvo. Navíc mi hodně vadí, že tu na mě nikde nedýchá historie. Jsem rozmazlená z Olomouce a Prahy, že kamkoliv kouknu, uvidím nějaký krásný baráček a nebo kašnu. Tady jsou dva kostely, kousek hradeb, jedna kašna , jedna socha a ten šrot na campusu. Dokonce už ani ten horolezec na laně tu není a nemám ponětí, co se s ním stalo. Tím nechci Jenu shazovat, spoustě lidem se strašně líbí a nemohou si ji vynachválit. Jenomže já jsem raději ve větších městech, o kterých neřeknu jenom „hm, hezký“, ale kde mne něco zaujme natolik, že můžu říct „wow“. Třeba to ještě přijde…