Vítejte zpátky v síti, Vaše Česko.

Cesta domů nepatřila zrovna k nejpohodlnějším. Budík zvonil 5:30 a to jen díky tomu, že zrovna u nás byla jedna kamarádka Franka, co vlastní auto, takže jsem byla na nádraží dovezena a nešla po svých. Bylo milý, že kvůli mně všichni vstali. Frank mi hezky vzal kufr a hodil mi ho vlaku a já se pak jen stresovala, kdo mi ho z toho vlaku sundá. V Geře, po necelé hodině cesty, mi s ním pomohl jeden pán, z nástupiště jsem se dostala výtahem dolů, koupit lístek k hranicím. Problém byl dostat se na další nástupiště, kde výtah byl rozbitý, nikdo okolo, tak jsem ten obrovský kufr tahala sama, druhá obrovská taška čekala dole, Hugo na zádech a taštička přes rameno. No vyšla jsem ty schody a myslela jsem, že vypustím duši, do odjezdu vlaku dvě minuty a mně těch 20 metrů připadalo moc moc daleko. 

Cesta do Chebu už byla v pohodě, příhraniční vlaky mají nízký nástup a nemusela jsem přestupovat. V Chebu mi nějaký mladík pomohl s kufrem až do vlaku, naštěstí. No v Chebu už mi začínalo lehce hrabat, přecejen jsem až moc zvyklá sedět ve vlaku jen 3,5 hodiny do Prahy a to už jsem cestovala šest hodin. Před Prahou, po čtyřech hodinách, už mi hrabalo dost. 

V Praze se mi rozpadla taška a jelikož v Praze teď tři týdnu budu, potřebovala jsem si tam hodit ten velký kufr a teprve pak jet do Olomouce. Sranda byla už jen koupit kupon na MHD, protože ho prodávají jen na jedné straně Prahy-Holešovic, já samozřejmě byla na té špatné. Jelikož jsem neměla lístek, musela jsem přes podchod dostat se na druhou stranu. Podchod je inteligentně vyřešen -vozíčkáři a majitelé velkých kufrů v pohodě sjedou přes kopeček dolů, ale na druhé straně jsou schody. Hm...fakt výborné. Nikdo mi nepomohl. Pražáci. Na hlavním nádraží jsem odhodila věci do Olomouce a jela do firmy pro klíče od bytu, tam už vše naštěstí proběhlo v klidu a kufr mi byl dovezen autem.

IC do Olomouce přijelo o 25 minut později a já byla fakt ráda, že po 15 hodinách cestování už nepoužiju vlak. 

Poslední tři dny

Poslední tři dny v Jeně byly chaotické.

V pondělí jsem psala esej a nedospala, večer jsme šli k Johnovi a tak nějak měli první malou rozlučku, ale bylo to fajn, takové domácké. Mělo se grilovat, ale po půlhodině začalo pršet, tak jsem se mačkali vevnitř, ale bylo dobře. 

V úterý jsem šla do knihovny. Najít knížky na diplomku. Ofotit knížky na diplomku....bolel mě ukazováček, kolik fotek jsem udělala a ještě k tomu jsem něco ofocovala a tím jsem se zbavila posledních eur na kartě. Odpoledne jsem se odhlásila z univerzity, dostala tričko a jen tak bloumala městem a naposledy se koukala na určitá místa. Večer jsme šli na nudle do té hospodské ulice, rozloučila jsem se svojí tutorkou a pak se šlo ještě do mexické, takový večer podle mého gusta.

Ve středu jsem chtěla ještě do Erfurtu, protože to město je fakt hezké a chtěla jsem ho ještě jednou vidět. K obědu jsem se rozhodla dát si sushi, paraxně jedno z nejlevnějších jídel v mé oblíbené síti Nordsee, které jsem poprvé ochutnala v Berlíně a nějak si furt nejsem jistá, jestli mi to chutná nebo ne. Domů jsem přijela uťapkaná, takže jsem plánovanou návštěvu muzea v Jeně odložila k ledu a šla balit. Večer Frank navařil rybu a pak jsem se šla ná náměstí rozloučit s Erasmákama. Takové pohodové, žádný emotivní řečičky, žádné plané sliby, prostě dospělé. 

Po pěti hodinách spánku mi v 5:30 zvonil budík a jelo se směr Česko.

Skoro doma, ale tělo se brání

Ve čtvrtek odjíždím a moc se mi nechce. Teda chce se mi Vás zase všechny vidět, ale pak bych klidně jela zpátky do Německa. Podotýkám že do Německa, o Jeně není řeč :-) Mé tělo se odjezdu úspěšné brání, zduřely mi uzliny, což v praxi vypadá tak, že už dva dny držím bobříka mlčení a bobříka hladu, protože po dvou větách už nemůžu dál a každé polknutí je natolik bolestivé, že kelímek jogurtu večeřím dvě hodiny. Navíc do toho se snažím psát tu poslední esej, takže to je celé velmi velmi veselé.