Googlehupf

Nový blog: Zivot na zamku aneb praktikum na kolobezce

2008-10-04T11:23:00.002+02:00

Vzhledem k tom, že na pár týdnů opět nebudu v Olomouci a počítám s kupou nových zážitků, založila jsem nový blog: Zivot na zamku aneb praktikum na kolobezce, na adrese http://google-hupf2.blogspot.com/

Vítejte zpátky v síti, Vaše Česko.

2008-08-16T07:45:00.003+02:00

Cesta domů nepatřila zrovna k nejpohodlnějším. Budík zvonil 5:30 a to jen díky tomu, že zrovna u nás byla jedna kamarádka Franka, co vlastní auto, takže jsem byla na nádraží dovezena a nešla po svých. Bylo milý, že kvůli mně všichni vstali. Frank mi hezky vzal kufr a hodil mi ho vlaku a já se pak jen stresovala, kdo mi ho z toho vlaku sundá. V Geře, po necelé hodině cesty, mi s ním pomohl jeden pán, z nástupiště jsem se dostala výtahem dolů, koupit lístek k hranicím. Problém byl dostat se na další nástupiště, kde výtah byl rozbitý, nikdo okolo, tak jsem ten obrovský kufr tahala sama, druhá obrovská taška čekala dole, Hugo na zádech a taštička přes rameno. No vyšla jsem ty schody a myslela jsem, že vypustím duši, do odjezdu vlaku dvě minuty a mně těch 20 metrů připadalo moc moc daleko.

Cesta do Chebu už byla v pohodě, příhraniční vlaky mají nízký nástup a nemusela jsem přestupovat. V Chebu mi nějaký mladík pomohl s kufrem až do vlaku, naštěstí. No v Chebu už mi začínalo lehce hrabat, přecejen jsem až moc zvyklá sedět ve vlaku jen 3,5 hodiny do Prahy a to už jsem cestovala šest hodin. Před Prahou, po čtyřech hodinách, už mi hrabalo dost.

V Praze se mi rozpadla taška a jelikož v Praze teď tři týdnu budu, potřebovala jsem si tam hodit ten velký kufr a teprve pak jet do Olomouce. Sranda byla už jen koupit kupon na MHD, protože ho prodávají jen na jedné straně Prahy-Holešovic, já samozřejmě byla na té špatné. Jelikož jsem neměla lístek, musela jsem přes podchod dostat se na druhou stranu. Podchod je inteligentně vyřešen -vozíčkáři a majitelé velkých kufrů v pohodě sjedou přes kopeček dolů, ale na druhé straně jsou schody. Hm...fakt výborné. Nikdo mi nepomohl. Pražáci. Na hlavním nádraží jsem odhodila věci do Olomouce a jela do firmy pro klíče od bytu, tam už vše naštěstí proběhlo v klidu a kufr mi byl dovezen autem.

IC do Olomouce přijelo o 25 minut později a já byla fakt ráda, že po 15 hodinách cestování už nepoužiju vlak.

Poslední tři dny

2008-08-15T10:25:00.002+02:00

Poslední tři dny v Jeně byly chaotické.

V pondělí jsem psala esej a nedospala, večer jsme šli k Johnovi a tak nějak měli první malou rozlučku, ale bylo to fajn, takové domácké. Mělo se grilovat, ale po půlhodině začalo pršet, tak jsem se mačkali vevnitř, ale bylo dobře.

V úterý jsem šla do knihovny. Najít knížky na diplomku. Ofotit knížky na diplomku....bolel mě ukazováček, kolik fotek jsem udělala a ještě k tomu jsem něco ofocovala a tím jsem se zbavila posledních eur na kartě. Odpoledne jsem se odhlásila z univerzity, dostala tričko a jen tak bloumala městem a naposledy se koukala na určitá místa. Večer jsme šli na nudle do té hospodské ulice, rozloučila jsem se svojí tutorkou a pak se šlo ještě do mexické, takový večer podle mého gusta.

Ve středu jsem chtěla ještě do Erfurtu, protože to město je fakt hezké a chtěla jsem ho ještě jednou vidět. K obědu jsem se rozhodla dát si sushi, paraxně jedno z nejlevnějších jídel v mé oblíbené síti Nordsee, které jsem poprvé ochutnala v Berlíně a nějak si furt nejsem jistá, jestli mi to chutná nebo ne. Domů jsem přijela uťapkaná, takže jsem plánovanou návštěvu muzea v Jeně odložila k ledu a šla balit. Večer Frank navařil rybu a pak jsem se šla ná náměstí rozloučit s Erasmákama. Takové pohodové, žádný emotivní řečičky, žádné plané sliby, prostě dospělé.

Po pěti hodinách spánku mi v 5:30 zvonil budík a jelo se směr Česko.

Skoro doma, ale tělo se brání

2008-08-10T20:45:00.002+02:00

Ve čtvrtek odjíždím a moc se mi nechce. Teda chce se mi Vás zase všechny vidět, ale pak bych klidně jela zpátky do Německa. Podotýkám že do Německa, o Jeně není řeč :-) Mé tělo se odjezdu úspěšné brání, zduřely mi uzliny, což v praxi vypadá tak, že už dva dny držím bobříka mlčení a bobříka hladu, protože po dvou větách už nemůžu dál a každé polknutí je natolik bolestivé, že kelímek jogurtu večeřím dvě hodiny. Navíc do toho se snažím psát tu poslední esej, takže to je celé velmi velmi veselé.

BERLIN, BERLIN - Bilder II.

2008-08-07T11:54:00.004+02:00

(Moje nová taška)

1. Siegersäule

2. S-bahn Berlin

3. Ehm...já a Kennedy...ale vedle Kennedyho je Willy Brandt, ono to vlastně mělo být já a Willy....ale John taky není špatný...

4. Gendarmenmarkt

5. Alex

BERLIN, BERLIN- Bilder

2008-08-07T11:50:00.003+02:00

1. + 2 CharlottenBurg

3. Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirche

4. Reichstag

4. Otto von Bismarck

BERLIN, BERLIN

2008-08-06T21:18:00.003+02:00

Tak asi vás to nepřekvapí, ale jsem opět zamilovaná a to do Berlína. Je to opravdu krásné město, měsíc by mi nestačil, abych si to stihla projít všechno. S Museeninsel by to trvalo asi tři měsíce. No prostě tím chci hned na úvod říct, že jsem tam byla podruhé a rozhodně ne naposledy.

Jela jsem já, Maru, John z Anglie, Giulio z Itálie, Karolína z Polska, Bruno z Katalánska, Marek ze Slovenska (Nová Baňa...haha) a chvilku tam s náma byla i Rachel ze Španělska (regulérního Španělska). Taková dobrá sestava v čele se středoevropskou diktaturou. Jelo se na tři dny a dvě noci.

V sobotu jsme strávili pár hodin v Postupimi neboli Potsdam po německy. Byla jsem překvapená, jak komunisticky to vypadalo. Přátelé, opravdu, kulturní domy bolševiků na každém rohu...nebo aspoň se mi tak jevily. Na to, jaký kousek je to od Berlína bylo vidět, že tedy moc peněž neputuje...jinak Sanssouci krásné, ale příliš velké, člověk by potřeboval spíš kolo nebo koně, aby to vše viděl. Bylo tam šíleně moc turistů, což já moc nemiluju, ale stálo to zato.

Pak se jelo do Berlína. Došli jsme na koleje 10 minut od Potsdamer Platz. Naprosto super poloha, koleje byly výborné, spali jsme sice v místnosti pro 12 lidí, ale dalo se to. Pak jsme grilovali a večer šli do města na Kreuzberg, ale všichni jsme byli utahaní, tak se šlo brzo hají (cca dvě ráno...ehm..brzo). Ráno jsme zamířili k Brandenburger Tor, pak Unter den Linden, Alexanderplatz včetně vyhození někřesťanských 10 eur za televizní věž a pak zpět na Museeninsel. Já na muzea fakt neměla náladu, tak jsem nasávala atmosféru Berlína před Berliner Dom a bylo mi dobře. Pak jsme šli na Checkpoint Charlie, teda bývalý hraniční přechod oddělující sektory Berlína. Jak jsem četla tu dokumentaci k tomu, začala jsem bulet a půlhodiny se mnou nic nebylo. Dojeli jsme na koleje a Maru zjistila, že nemá foťák. Ne že by jí ho ukradli, ona ho prostě zapomněla v restauraci na Checkpoint, tak se tam vracela, ale bylo pozdě. Všechny nás to hodně mrzelo, hlavně tam bylo spousta hezkých fotek (třeba jak Maru a já stojíme u papírového Josého Barrosa....to je předseda Evropské komise...kdo neví), ale tak co naděláme. V této smutné náladě jsme se vydali do města, na Warschau Platz, kde na nás čekaly holky z Jeny, co se starají o mezinárodní studenty. Jedna z nich totiž v Berlíně bydlí. Jsme pokecali a pak se rozdělili a já, Maru a Marek jsme šli ještě na chvilku do Matrixu, protože jsme u metra dostali vstup zdarma. Bylo to tam moc fajn, ale po hodině jsme si řekli, že už jsme dost unavení a pojedeme domů. Přišla zrada. U-Bahn už nejezdil. Hm...tak jdeme na S-Bahn. Hups...poslední ujel dvě minuty před příchodem a další jede až ve čtyři ráno. Tak jsme nasedli na jiný S-Bahn, dojeli na nějaký Ostbahnhof, tam čekali 20 minut na bus, abychom se dostali aspoň na Alex. Řidiči na nás furt koukali, kam to chceme a my se strašně divili, že je takový problém dostat se v noci na Potsdamer Platz, když je to centrum Berlína. No ale po přestupu u radnice jsme se nakonec dostali naštěstí na koleje...bylo čtvrt na čtyři ráno.

Poslední den našeho pobytu v Berlíně jsme se dohodli, že každý půjde svoji cestou. Někteří chtěli jít ještě do muzea, jiní byli ochotní vystát si frontu na Reichstag, což jsme původně měly s Maru v úmyslu též, ale pak jsme si řekly, že dáme přednost Charlottenburgu a půjdeme znovu nafotit některé fotky, co byly na Maručině foťáku (Willy Brandt atd.). Počasí sice nic moc, vítr, 20 stupňů a pod mrakem, ale co už. Oběhly jsme Charlottenburg, oproti Postupimi minimum turistů, pak znovu Alex a Checkpoint, Kaiser Wilhelm Gedächtnis Kirche (doporučuju!), Siegerssäule a Otto von Bismarck Denkmal a nakonec ještě Gendarmenmarkt, o tom se moc neví, ale je to takové náměstí stranou od luxusní nákupní třídy a tak nějak já si představuju náměstí v Římě, takže doporučuji ještě víc! Vyzvedli jsme věci z kolejí a jeli na nádraží, jenže ouha, náš ICE vlak, pro který jsme se rozhodli, abychom taky mohli říct, že jsme si dopřáli v Německu nejvyšší luxus, nejel, místo toho přijel s půlhodinovým zpožděním náhradní vlak ("jen EC"), ale posadili nás do první třídy, takže luxus to fakt byl. A možná nám vrátí peníze za místenky, tak uvidíme :-) No v Jeně jsme se ještě hned šli rozloučit s Američankou, co druhý den odjížděla a po hodině odešli a hurá do postýlky. Druhý den byl oficiálně vyhlášen pyžamovým dnem a z postele nás nikdo nedostal ;-)

BERLIN, BERLIN, wir fahren nach BERLIN!

2008-08-06T12:31:00.001+02:00

1. Žiju.

2. Ano Luci, máme novou kabelku.

3. Musím ještě stáhnout těch 450 fotek, co jsem vyfotila.

4. A teprve pak sem něco napíšu!

Zúčtování měsíc čtvrtý

2008-07-31T10:34:00.003+02:00

1. Je poslední červenec a já píšu ještě dvě eseje pro Uni v Jeně. Jsem už dost vyčerpaná, že od září musím neustále něco dělat do školy a nemám takovou tu obvyklou letní myšlenkovou pauzu, kdy člověk s klidným svědomím čte internet a nemusí myslet na to, že tento článek by se mu hodil do této a této eseje.

2. Po třech týdnech deště přišel týden tropických veder, já si do toho zablokovala krk, tak to tu je opět veselé.

3. Hodně lidí už odjelo, hodně jich odjede v době, kdy jedu já a hodně jich tu zůstane až do konce září.

4. Z nejmenovaných lidí mám silnou ponorku.

5. O víkendu jedu na poslední výlet, do Berlína, a pak už budu jen zavřená v Jeně a psát esej a ze všeho se odhlašovat.

Na jih! Podruhé!!

2008-07-29T13:09:00.002+02:00

Jet na jih rovná se v Německu jet na Západ. Ideologicky, ne geograficky. Stuttgart leží v Baden-Württembergu, spolkové zemi, kterou se snad v životě nenaučím dobře napsat a vyslovovat, nějak mi tam to „R“ nejde přes pysk. Každopádně jsem tam jela navštívit Carmen, Němku, co letos maturovala. Poznaly jsme se loňské léto v Praze přes jejího milého tatínka, co byl můj kolega a jelikož tam taky dělala brigádu a já byla jediná v okolí plus minus v jejím věku, tak jsme spolu párkrát někdy byly. Její rodiče nebyli moc nadšení, aby sama jela až do Jeny, tak jsem musela já za ní. Ne že by mi to vadilo. Carmen nebydlí přímo ve Stuttgartu, ale 30 km od něj, ve vesničce Hochdorf, no…už venkov. Ale bylo to fajn.
Přijela jsem v pátek do Stuttgartu, kde jsem měla čtyři hodiny čas, než se s Carmen setkám, tak jsem tam oběhla obchody, město moc ne, a vyčerpaná chozením jsem nasedla na vláček a jela směr vesnička. Carmen totiž přes léto pracuje v nějakém obchodě na kase, tak jsme se setkaly až večer, trocha pokecaly a ráno jsem byla chvilku sama, bo Carmen musela zase do práce, ale mně to nevadilo, četla jsem si německé časopisy a bylo fajn. Odpoledne jsme jely do městečka Esslingen, kde je hodně hrázděných domečků.
Sranda přišla večer...Carmen byla pozvaná na rozlučkové grilování spolužačky, co na rok odjíždí do Peru dobrovolně pomáhat místnímu obyvatelstvu. V průběhu večera jsem se dozvěděla (vlastně poté, co jsem se Carmen přeptala, protože to jejich švábské plkání bylo těžký pochopit), že podobný nápad má další spolužačka s Chile, pak že někdo jede do Indie a jedna slečna dva roky už šetří peníze, aby mohla jeden rok s batohem na zádech cestovat po Austrálii. Jsem si říkala, jestli ti o tři roky mladší děcka jsou jiná generace nebo je to tím, že jsou Němci. No fakt jsem hleděla. Ve dvanáct jsme dojely do STT, kde po ulicích bylo neobvyklé množství párečků stejného pohlaví, tak jsme usoudily, že se asi něco dělo přes den. Šly jsme do super klubu, bez poplatků za vstup, krásný sedačky, dva parkety. Jediný problém byl, že většina lidí seděla před klubem a kecala a tancovalo tak 10 lidí. My byly s Carmen tak trocha grogy, tak jsme seděly taky a čekaly, až se to rozjede. Když se to po hodině nerozjelo, jely jsme domů. Cestou jsme potkávaly krásné, urostlé…gaye. Už v pátek jsem měla pocit, že v tom městě je hodně metrosexuálů, ale v tu noc to byl fakt extrém, tak jsem si to město osobně překřtila na Regenbodenstadt. Ještě jsem udělaly pár fotek u výstavy medvídků, u které jsme zmokly, jak kropili trávník.
V neděli jsme jely na druhou stranu, do švábských Alp, vylezly nějaký kopec na hrad, mrkly na výstavu, jak se kdysi žilo v Německu a večer přijeli rodiče z návštěvy příbuzných, tak jsme si jen tak povídali. No a v pondělí jsem ještě byla pár hodin ve STT nafotit pár fotek a pak už zpět do Jeny.

Mezipřestávka v Jeně

2008-07-29T11:36:00.003+02:00

Ve čtvrtek jsem musela jet zpět do Jeny, protože jsem se chtěla rozloučit s dvěma moc milýma holkama. První z nich, Frauke (foto 1), je Němka, se kterou jsem měla společný seminář o islámu a je strašně milá a na svých dvacet to má v hlavě srovnaný a rozhodla se přerušit studium politologie a jet studovat angličtinu do Dublinu, protože miluje Irsko a chce tam žít. Bylo to smutný.
Ještě smutnější to bylo pak na grilování, kde jsem se loučila s Magdou (foto 3). Magda je z Polska a je to asi nejmilejší člověk z celého Erasmu. Studuje v Krakově a už dva roky má přítele Španěla, který tu byl na návštěvě a byl taky strašně fajn a Magda je prostě zlatíčko a bude mi strašně chybět. Ale Krakov je za rohem, tak doufám, že se ještě někdy uvidíme ;-)
Kdyby tyto dvě slečny neměly rozlučku, zůstala bych na jihu o den déle a jela pak rovnou do Stuttgartu, ale hold to nešlo jinak než otočkou zase do Jeny.

Ještě fotky z Würzburgu

2008-07-29T11:22:00.002+02:00

Na jih!

2008-07-29T11:03:00.002+02:00

Hned v pondělí po zkoušce jsem já s Maru jela ze její maminkou do Würzburgu, to je v Bavorsku. Ale člověk nesmí říct, že to je Bavorsko, protože oni jsou hrdí Frankové, tak musím říkat, že jsem byla u Franků. Bylo tam hodně vína, strašně moc vinic a malých vinárniček…ještě tak pít to víno, že…Maruščina maminka do mě během půl hodiny nalila dvě deci a já si připadala velmi, VELMI opilá. Jinak město nádherné. Myslím, že vedle Berlína to nejhezčí, co jsem v Německu zatím viděla. Moře věžiček, krásné barokní budovy, sympatické domečky a náměstíčka..opravdu fajn město. Byla jsem na prohlídce Rezidence, překrásné budovy téměř zničené po druhé světové válce a musím říct, že opravdu se nedivím, že je od roku 1981 na UNESCO listině.
Jeden den jsem si s Maru udělaly výlet do Nürnbergu, o kterém český člověk slyšel rozhodně víc než o Würzburgu, ale nějak mne Nürnberg moc neoslovil, ani nevím proč. No ale rozhodně jsme tam měla největší zážitek z celého týdne, když jsme šly s Maru městem a řekly jsme si, že zpátky na nádraží nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmeme to podél hradeb. Jdeme…jdeme…a najednou tam je cedulka, že vstup do 18ti let zakázán a žádné fotografování. Moc tomu nevěnujeme pozornost…jdeme dál…a najednou z okna na nás kouká stará paní s moc velkým výstřihem. Jdeme dál a je tam další paní, co čte časopis přímo proti oknu v minisukni…třetí okno a tam je mladší paní, kouří cigáro a má nějak moc roztažené nohy. No prostě jsme se ocitly v bordel-čtvrti. No kdy se vám jindy stane,že jdete ve tři odpoledne městem a už z dálky vidíte přemalovanou černošku se silikonovýma čtyřkami, jak se vyklání z okna a hledá zákazníka. Každopádně tohle nebyl důvod, proč na mne Nürnberg tak moc nezapůsobil. Rozhodně mne tam štvalo, že cestou na náměstí bylo mnoho architektonicky zajímavých budov totálně degradovaných tím, že dole dali Burger King nebo nějakou italskou zmrzlinu. Každopádně Würzburg oproti tomu je krásné, čisté město, kde na břehu Mainu je malá pláž a večer tam hrají latinu. Dovedu si představit žít tam. Akorát bych se musela naučit pít to zatraceně trpký bílý víno.

Zkouška v pondělí 23.7.

2008-07-29T10:45:00.001+02:00

Deutsche Rechtssprache für ausländische Studierende neboli Německá právní mluva pro zahraniční studenty. Už ten název zní děsivě. Učili nás to tři mladí doktoranti, strašně fajn, strašně milí…akorát občas nechápali, že coby studenti jiných oborů nemáme moc představu o právu obecně a já jsem třeba kategoricky odmítala myšlenku, že kupní smlouva se dělí ještě na další tři smlouvy, jinak to není kupní smlouva.
No na zkoušku jsme se učili celý víkend, já, Maru a Karolína z Polska, dohromady. Jednak proto, že jsme v tom měly bordel všechny, jednak proto, že se nám všem nechtělo učit obecně a takhle jsme se aspoň donutily. Na pondělní zkoušku jsem šla s pocitem, že to sice pořád úplně nechápu, ale jsem schopná otázky zodpovědět. Zkoušeli nás formou kolokvia všechny tři najednou, každý vyučující deset minut. Šlo to rychle a odpověděly jsme na vše, kromě jedné blbé otázky, ale to Denis sám uznal, že byla těžká. Poslali nás za dveře a my po deseti minutách znervózněly, co řeší, když my jsme řekly všechno.
Pak si nás zavolali a Karo dostala 2,3 a my s Maru 2,0. Hm..trocha překvápko, jaksi nám nebylo řečeno, že se to musíme naučit až tak moc, my to vždycky nějak opsaly, protože pro nás bylo důležité pochopit to a ne naučit se nazpaměť definici principu abstrakce atd. Ale to je jedno, hlavně že to máme. Oni sami řekli, že dvojka je na právech výborná známka. Ok. Beru. A za odměnu jsem si koupila nové sluneční brýle a svetr (ale ten je růžový, ségra, takže se ti asi líbit nebude).

Cesta na západ podruhé

2008-07-25T01:04:00.000+02:00

Byla jsem teď v Bavorsku, tři dny, pak o tom něco napíšu...a zítra jedu do Stuttgartu...tak to napíšu taky někdy později..každopádně jsem jen chtěla říct, že jsem živá a zdravá ;-)

Zima...zima..zima

2008-07-19T19:24:00.004+02:00

Na začátku nám řekli, že Jena je na předních příčkách co se teplot týče. Červenec je statisticky nejtelplejší měsíc v roce. Přesto všechno je tu momentálně už asi 20.den kolem 18 stupňů a my s láskou vzpomínáme na ty červnová vedra. Včera jsme při grilování mrzli, dneska nás čeká to samé, vytahuju ponožky. Už tak stačí, že chodím po bytě v zimních ponožkách a mikině. Myslím, že vezmeme i slívku..ale ne moc..musíme se zítra učit...hodně učit...

Kluge Köpfe treiben Sport!

2008-07-18T13:02:00.002+02:00

Kluge Köpfe treiben Sport! V překladu chytré hlavy sportují. To jsem si nevymyslela já, to je heslo Hochschulsport der Friedrich Schiller Universität Jena. No ono se dalo čekat, že to nebude z mé hlavy, já a sport máme přes veškeré pokusy pramálo společného. Že se jednou za pár měsíců dokopu na brusle nebo do fitka se nedá počítat.

Každopádně jak víte, chodila jsem tu na spinning. Párkrát jsem na něm byla už v Česku a bavilo mne to a nechtěla jsem tu jen tak lenivět. Včera byla poslední hodina, Daniel nám jako vždy dal do těla a na konci nám rozdal bublinky, tak jsem měla co dělat slézt z kola, protože to strašně rychle stoupilo do hlavy. A pak jsme si dali snídani. Teda oběd. No prostě brunch. Jsme se hodně přejedli, ale bylo nám fajn už jen z principu, že jsme koukali na bandu důchodců, jak se snaží hrát tenis. Tato banda nás moc nemá ráda, protože podle nich hudba, na kterou jezdíme, je moc nahlas. Posledních pět hodin nás přišli pravidelně seřvat a zavřít dveře od terasy. Takže naše náklonnost je vzájemná, tak jsme komentovali každý míč, který hodili blbě a u toho popíjeli kafe a cpali se houskama s nutelou.

Když jsem přišla domů, padla jsem na dvě hodiny za vlast. Nevím, jestli únavou ze sportu nebo z toho, že jsem v sobě měla tři housky a litr džusu.

Není úterý jako úterý a ne každá středa je tak fajn

2008-07-15T21:51:00.010+02:00

Z NĚJAKÉHO DŮVODU MI SEM DNESKA NEJDOU HODIT FOTKY, BUDU SE TO SNAŽIT NAPRAVIT!!!

Tak tento týden jsem musela přežít opravdu hlavně úterý. Psala jsem test z EU. Při mé klasické učební metodě (tedy že mám možnost učit se od pátku, takže na to v pátek nesednu, v sobotu jedu pryč, v neděli si podtrhnu nadpisy, v pondělí to přečtu poprvý a pak v úterý v šest ráno začnu stresovat) jsem se snažila to vše nahustit do hlavy. V němčině to nebyla taková prdel, jak jsem čekala. A ten test nebyl zrovna nejlehčí...pořád se ptal, kdy bylo něco poprvé zmíněno, na což používal slovo festschreiben a samozřejmě se ptal na Německo - počet poslanců, jméno komisaře, jméno prezidenta evr.parlamentu a taky se ptal na věci, co mi při přednášce přišly jen jako doplněk..no naštěstí to byla EU, takže jsem to z Česka znala a doufám, že přivřou oči. Těžko říct, jak to známkují, byly tam dvě esejovité otázky na 20 bodů, ale sice jsem popsala, co se dalo, ale tak jestli to stačí na 20 budů nevím. No uvidíme.

Kdo by čekal, že to odevzdám a mám padla pro úterý, tak se mýlil. Měla jsem dvě hodiny poté referát do semináře Islam in der Bundesrepublik. Na téma Islam in Frankreich. Haha...s mojí nulovou francouzštinou (teda pominuly věty "jmenuji se Veronika", "mám hlad jako vlk") jsem musela v pondělí večer ještě zajít za mojí tutorkou, co byla rok na Erasmu ve Strassburku (čirá závist!!!), aby mě naučila vyslovovat některé organizace, o kterých jsem mluvila. Vyučující chtěl handout už o týden dopředu a já mu rovnou řekla, ať nepočítá s tím, že tam dám jen nějaké odrážky, že to pěkně budou celé věty, protože nemám zájem, aby se mě pak Němci ptali, co tím myslím, jenom proto, že to v handoutu měli napsané ve dvou slovech místo celé věty. On s tím naštěstí souhlasil. Po EU jsem byla naprosto utahaná a v knihovně jsem to po sobě poprvé četla...no..četla...jsem na to koukala a usilovně myslela na svoji postel. Docent měl naprosto výbornou náladu, nevím, jestli to bylo zataženou oblohou nebo že už to bylo naposledy....ale tak nejdřív půl hodiny kecal on a pak pustil mě. A já četla...a četla...a četla...a nikdo mě neposlouchal (klasika na tom semináři) a pak jsem dočetla, zeptala se, jestli jsou otázky, nikdo se naštěstí neptal a vyučující mě za chvíli poslal sednout na místo. Díkybohu, protože jak jsem dočetla a podívala se z toho statického papíru na pohybující se lidi, málem jsem sebou sekla, jak se mi točila hlava. Jsem se pak opřela o lavičku a poslouchala, co doplňuje druhý referující, neměla jsem zájem, aby mě docent nějak křísil před tabulí. (Všichni hezcí kluci seděli vzadu.) A on pak mluvil o zákazu nošení šátku ve Francii, pak z něj vypadlo, že na to psal diplomku a pak to nějak uběhlo. Jsem za ním na konci zašla a poděkovala a on řekl, že referát byl dobrý a i ta výslovnost ušla. Jsem se mu přiznala, že jsem hodně unavená po tom testu a že mu na sekretariátě nechám svůj výkaz, co mi musí potvrdit. No jsem fakt ráda, že tady nemusím psát zápočet, bo bych s tím měla šíleně moc práce, naučit se všechna ta slovíčka, co se k náboženství vztahují.

A přišla středa. Slavnostní středa. Gertruda si nás pozvala až na 9:30 a dala nám naše výkazy a naše certikáty. Mám průměr 1,3..Maru taky...jééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé. Náš ročník byl poslední, kdo ten certifikát mohl dostat, protože od dalšího semestru to už nehodlá rozdávat. Máme štěstí, že jsme to ještě stihly. Jako správná ženská jsem to oslavila...ehm..nákupy. Koupila jsem si tu krásnou tašku z Deichmanna, co už mám vyhlídnutou z Česka, kterou jsme hledali s Jurajem ve Frankfurtu a o které mi v obchodě číslo jedna v Jeně řekli, že to snad ještě někdy dostanou. Naštěstí jsem jí našla v obchodě číslo dvě, znárodnila a ode dneška mi říká pane. (Juraj, questa la borsa..magnifica, vero?).

V kapitalistickém Západě

2008-07-13T20:50:00.002+02:00

V sobotu jsem byla u Juraje ve Frankfurtu. Moderní město s mini historickým jádrem, ale těšila jsem se jako malá na mrakodrapy. A že jich bylo. Byly vysoké, byly skleněné a byly krásné. Na střeše Maintower mi došly baterky ve foťáku, tak se pak fotilo neustále na Jurajův mobil. Ale užila jsem si ten den. Nejdřív jsem se pořádně vyblbla na Willy-Brandt-Platzu a fotila se skoro se vším, co mělo ten název a pak jsme šli na super oběd, pak jsem chudáka Juraje tahala tři hodiny po nákupech a nakonec jsme si dali zmrzlinu a neustále fotili mrakodrapy. Kam se hrabe Jena, to se nedá srovnat ;-)

Nějak se to chýlí ke konci...

2008-07-11T11:57:00.004+02:00

Přestože oficiální zápočtový týden je až od příštího pondělí, testy se píší už teď. Vlastně jsem se dozvěděla, že hodně lidí už "všechny tři" písemky napsali a mají volno. Hm...vtipné. Já včera psala první z italštiny. Ve středu se mi nechtělo učit, tak jsem jen tupě zírala do slovíček. Ve čtvrtek ráno jsem se naprosto odrovnala na spinningu, tak propocený ručník jsem ještě neměla, z instruktora Daniela kapal pot ze všech částí trika a tématem číslo jedno bylo kdo má víc propocený zadek. Tak jsem potom měla na italštinu čtyři hodiny. Jednu lekci jsem kompletně vynechala, protože mi bylo jasný, že ty slovíčka na téma jídelníček do hlavy stejně nikdy nedostanu. Při testu jsem dostala strašný okno, jak je to se členy a určováním hodin, tak uvidíme, co z toho nakonec dostanu. Z jazyků se testy asi nesmí opakovat, co jsem to pochopila.

Po italštině se šlo na večírek. Poslední erasmácký večírek oficiálně pořádaný organizací, co se o nás stará. Abschiedparty. No někteří za dva týdny fakt už jedou domů, Amíci zvedají kotvy za tři (jedna z nich odpočítává na facebooku každý den), mně se to taky bohužel krátí a za 6 týdnů papa Německo ;-( Snad ne na dlouho ;-) No každopádně večírek začínal v deset, přijela jsem asi s 6 lidma v půl jednácté a v klubu lidí, že se to dalo na dvou rukách spočítat. No já říkala Maru, abychom jely o tramvaj později ;-) Tak jsme si aspoň pokecali, já se zase dozvěděla nové drby. DJ byl hrozný, nejdřív hrál naprosto mimo a pak ho vždycky napadlo dávat série na jedno téma, takže jsme pak tancovali šest písniček na španělské rytmy, pak čtyřikrát za sebou reggae a pak soundtracky na filmy z Ameriky.

Jinak mi z Jeny už trocha hrabe, tak se chystám na výlet do Frankfurtu. Jééé..mrakodrapy!!!

Není pondělí jako pondělí

2008-07-08T20:57:00.002+02:00

Toto pondělí bylo mimořádně náročné. Jako slepý k houslím jsem se dostala k nacvičování druhé konverzace, co už mám za sebou, u Gertrudy s jednou Češkou, takže v šest ráno jsem poprvé koukla, cože to budu říkat. Pak jsem rychle zaběhla vytisknout třicet kopií svého referátu a o tři eura lehčí šla do školy. Gertruda zase toho chtěla hodně najednou, no hlavně si stěžovala, že 8 minut před začátkem hodiny tam je 6 lidí. Bez komentáře. Tak jsem chtěla jít pro ostatní, co byli v cafeterii, a to najednou dostala chuť poslechnout si ten rozhovor, no sranda. Tak jsme to odříkaly, Gertruda spokojená, že si navzájem skáčeme do řeči, takže to je živé...jsem si sedla na své místo a za chvíli už nás zase stěhovala dopředu. Dělali jsme další poslech na téma lázně, než jsem dopravila svoji židli dopředu, už to běželo, já neměla přečtený otázky, no komedie. Něco jsem napsala, pak při kontrolování se zvedla a vrátila se na místo, protože jsem si opět nezapamatovala jména dvou zámků u Bad Kösen, ale věděla jsem, že Maru je zná. Zítra se dozvím výsledky a je mi jasný, že se jí zase něco nebude líbit a nečekám lepší známku než dvojku.

Pak přišla velká chvíle. Můj referát do semináře Aussenpolitik der USA. Před hodinou jsem šla za vyučujícím, abych mu vysvětlila, že můj handout je tak dlouhý, protože jsem pořád nemocná a nevím, jestli můj hlas vydrží ten nápor a kdyby ne, tak aby studenti měli vše napsané a dočetli si to sami. No seřval mě jak malé dítě, že ho ruším od čtení, tak jsem šla na tu hodinu vyklepaná. Tak jsem to odčetla, hlas vydržel, v určité chvíli musím přiznat, že mě to začal bavit, kdy jindy taky Němcům kecáte o americkém pohledu na jejich sjednocení, že. S jednou Němkou jsem se domluvila, že mi položí otázku, jestli mohlo být Německo neutrální a já jí to pak hezky vysvětlila a on to doplňoval a já tam stála půl hodiny, než mne konečně posadil. Mimochodem Němci tento systém předem dohodnutých otázek vůbec neznají, co dodat. Ale tak hlavně že to bylo za mnou.

Kdo by čekal, že pak přijde odpočinek, ten se pletl. Jelikož mám příští týden ještě jeden referát a vyučující bazíruje na tom, že handout k němu se musí odevzdat o týden dříve, tak jsem musela ještě sednout na islám ve Francii a pracovat. Začala jsem v pondělí ve dvě odpoledne a skončila v úterý v jednu odpoledne, se sedmihodinovou spací přestávkou. Pak jsem šla do školy a spolubydlící mi opravil chyby a já to slavnostně odevzdala.

Takže teď, v úterý večer, si dopřávám chvíle odpočinku a myslím na to, že na ten islám musím ještě spoustu načíst, naučit se na čtvrteční zápočet a hlavně na úterní test z EU. Ale vidím to na vanu a postel...

Juraj v Jeně

2008-07-07T13:43:00.000+02:00

Přijel za mnou Juraj z katedry. Teda přesněji řečeno je teď ve Frankfurtu na jazykové škole a co by dělal o víkendu sám, když má známého tři hodiny vlakem, tak proč se nesetkat. Navíc Juraj měl vlastně původně v Jeně studovat, než se rozhodl že to vymění za Španělsko, tak aspoň viděl, o co přišel. Samozřejmě že nepřišel o nic…za hodinu jsem mu ukázala všechno podstatné v Jeně a pak jsme ještě hodinu šlapali na kopec, aby teda viděl i Napoleona a tím prohlídka města skončila. V neděli jsme jeli do Výmaru, kde jsme taky prolezli všechno možný a pak taky dvě hodiny už neměli co dělat, tak jsme to prokecali u kávy. Pokud mi to jen trochu finančně a časově vyjde, snad příští týden oplatím návštěvu já ;-) Fotky nemám, bo se vše fotilo na Jurajův foťák.

Je červenec a já trčím ve škole

2008-07-02T11:32:00.002+02:00

Sedím v knihovně a jsem naštvaná. Důvodů je několik. Už jen z principu člověk může být naštvaný, že je červenec a on sedí v knihovně nad knihami o německém sjednocení a píše referát, co chtěl mít napsaný vlastně už v neděli. Jestli ho dneska dokončím, bude to zázrak, ale jelikož musím do úterý udělat druhý, tak to vidím na další zábavné odpoledne ve třicetistupňovém vedru bez pravidelného přísunu tekutin.
Jinak je středa, což už téměř automaticky vede k tomu, že mne naštvala Gertruda. Jednak mi dala dvojku z poslechu, jednička mi utekla o jeden bod (=měla jsem tam dvě chyby) a ta druhá chyba byla to, že jsem jí místo jednotného čísla napsala množné. Navíc jsme měly s Maru rozhovor, kde nás stále přerušovala, že to říkáme moc rychle a neděláme pauzy. Jakoby neviděla, že máme obě obvázaný krk šátky a jsme rády, že vůbec mluvíme. Do třetice mne naštvala tím, že v pondělí máme další poslech a že chce po nás ještě jeden rozhovor...stručně řečeno se nemůžeme dočkat, až konečně 16.7. slavnostně naposledy vstaneme v 6:30 a dáme jí sbohem a šáteček.
Vlastně ani nemám co víc napsat, můj život se momentálně točí kolem Kohla, Bushe a Gorbačova, tak až to Německo opět sjednotím, možná napíšu i něco vtipného...

Zúčtování třetí měsíc

2008-07-01T11:05:00.004+02:00

Tak jsem úspěšně dokončila třetí měsíc (stav botníku tomu neodpovídá) a přináším další postřehy:
1. Díky své nemoci jsem si rozšířila slovní zásobu o nové lékařské pojmy, zejména Mundbläschen, neboli nátcha na puse. Abych se těch puchýřků zbavila, nechala jsem v lékárně za mastičku a Compeed 18 €.
2. Díky Gertrudě jsem si rozšířila slovní zásobu o pojmy z oblasti skla a získávání soli. Vím, jak se vyrábí vánoční koule a taky znám slovo Solanenbetrieb neboli solanka, což jsem nevěděla, co je v češtině. Teď nás čeká ještě slovní zásoba z oblasti lázeňství, takže počítám s tím, že budu ovládat slovní spojení "bahenní lázeň" a "zdravotní pojišťovna uhradí léčebný pobyt matky s dítětem". Opět pochybuju, jak moc to v životě použiju...ale co nadělám.
3. EURO 2008 ve znamení nečekaného titulu vicemistr pro Německo se postarolo o vyplnění řady večerů, kdy jsem mohla dělat něco do školy, třeba připravovat své dva referáty. Ve spojení s nachlazením se z toho vyklubalo dost drsné nestíhání, takže mám teď busy week.

4. Už neřeším, jak kdo mluví, protože mám pocit, že mluvím hrozně.
5. Byla jsem doma a bylo to fajn, ale stejně mi Německo chybělo. Jedenáctihodinová cesta vlakem byla utrpení, ještě že mi Helenka půjčila 6 českých časopisů, tak jsem četla Cosmopolitan a tomu podobné čtivo.
6. Nikde jsem tento měsíc moc nebyla, kromě krásných Drážďan. Jak to vypadá s výlety dál nemám tucha, je toho teď moc do školy.
7. Musím se hodně učit, hodně učit!!!

Auf geht's, Deutschland schieß ein Tor

2008-07-01T10:57:00.004+02:00

Němci jsou vicemistři a nutno podotknout, že většina z nich uznala, že v neděli se na ten fotbal moc dívat nedalo. My se dívali v Hörsaale, takže ve škole. Škola se otvírala v osm a ještě nikdy jsem neviděla davy tlačící se do posluchárny. No sranda. Mělo to atmosféru a já opět přišla o hlas. Vedle mně byly dvě Polky podporující Španělsko, občas jsem měla strach o jejich život, neboť neustále křičely Torres ;-) Cestou zpátky se v tramvaji rozhodl nějaký Němec, že nás bude obšťastňovat sirénou, řechtačkou a nahranými bojovými písněmi. Jsem pořád čekala, že pan řidič ho vyhodí z tramvaje, ale ono nic, tak s náma jel 20 minut, čímž jsem přišla o sluch. Ale aspoň že na ulici nikdo nepokřikoval a auta netroubila, tak jsem hned usnula.

Sommerfest

2008-06-28T11:32:00.002+02:00

I v Jeně se konala zahradní slavnost. Narozdíl od té katederní v Olomouci byla větší, ale to je tím, že slavila celá univerzita a ne jen katedra. Akce to byla velká, ohromně velká. Tři pódia, kde se střídaly kapely a jiná vystoupení, strašně moc stánků s občerstvením, ohňostroj. Nádhera. Naštěstí vyšlo počasí, protože kdyby pršelo, byl by to děs. Mělo to neopakovatelnou atmosféru. Přijeli tam i lidi, co byl na Erasmu před dvěma lety, takže jsem zahlédla i absolventu katedry Janu.
Trochu trapné bylo to, že vyučující s polovičkami se tam promenádovali ve společenských oblecích, zatímco my klasicky v džínách. No..aspoň jsme rozeznali, kdo je student a kdo je doktorant ;-) Vzhledem k vzrůstajícímu počtu otázky "Už se učíš?" od ostatních Erasmáků mi nějak došlo, že za dva týdny je zápočtový týden. Hm...asi bych se měla učit...teda nejdřív napsat referáty a pak se začít učit. Jinak v Jeně je dneska MTV Campus Invasion 2008, kde budou hrát poměrně známé německé kapely a asi to natočí i MTV, ale vstup je za 17 €, takže to jaksi nee. Navíc píšu ty referáty, že...

Fotbal aneb Tuhle vojnu vyhrajeme

2008-06-26T14:49:00.004+02:00

V Německu je hodně věřících. Někteří věří v Boha, někteří v Alláha, ale všichni teď věří německému fotbalovému týmu. Toto náboženství je poměrně nakažlivé, takže i ateisti už mu propadli a vesele mávají černo-červeno-zlatýma vlaječkama.
Němci včera vyhráli. Nevím, jestli říct že překvapivě, prostě vyhráli. Samozřejmě my Erasmáci jim to všichni přejeme, protože naše týmy už vypadly a Turci jsou prostě Turci. Hospody byly narvány už v osm a my si neměli moc kam sednout, nakonec jsme se mačkali, ale seděli. Stejně jsme nakonec spíš stáli, protože to bylo moc nervů, když dvakrát vypadl signál z Basileje. Ale bylo to fajn. Jsem sice furt marod, ale už tolik nesmrkám a nekašlu, tak jsem si mohla dovolit být chvilku ve společnosti. Holky mně a Maru do neděle půjčily vlajky, tak jsme cestou domů mávaly o sto šest. Prošly jsme i kolem tureckého stánku s kebabem, kde na nás personál pokřikoval, že jsme hráli líp. Celkem jsme uvažovaly, že jim s těma vlajkama dáme přes hlavu, protože jsme Češky a nebýt Turecka, tak s Němcema hrajeme my. Střed města policie pro auta uzavřela. Usínaly jsme opět za zvuku klaksonů a oslavujících Němců, kteří věří, že v neděli zase uvidí svoji kancléřku, jak se raduje z vítězství spolu s nimi.

Marod v Jeně

2008-06-23T18:49:00.005+02:00

Jsem nemocná a musím přiznat, že mne to překvapilo.
Sice jsem ve čtvrtek, když jsme jely zpátky do Jeny, měla v McDonaldu zmrzlinu a v jednom vlaku byla zbytečně zapnutá klimatizace, ale v pátek mi bylo dobře. O to víc jsem byla v šoku, když jsem v sobotu ráno nemohla polknout, jaký knedlík mi v krku vznikl. Doma tuhle situaci řeším plínkou a kapesníkem namazaným sádlem, což sice naprosto nesnáším, ale vím, že to zabírá. Tady není ani plínka, ani kapesník, ani sádlo. Dala jsem si na krk šátek a předávkovala se cucavými bombony v domnění, že to bude lepší. Nebylo. V neděli jsem jen ležela v posteli a pila kafe, abych trocha zvedla nízký tlak. Při pohledu na bombony mi bylo špatně, tak jsem začala cucat gumový medvídky. Na krk sice nejsou, ale chutnají líp. Celý víkend jsem nebyla schopná mluvit. Konverzace s Maru probíhala tak, že ona na mne mluvila a já jí odpovídala přes ICQ. Večer jsem chtěla jít do hospody s děckama na zápas Itálie se Španělskem, tak jsem celý den poslušně mlčela, abych aspoň mohla pozdravit a objednat si u číšníka.
Zápas jsme sledovali ve sportovní hospodě ve složení 1/3 Italové, 1/3 Španělé (od nás tam byla jen jedna Španělska, druhý Španěl fandit Itálii, bo je Katalánec a zbytek těch lidí jsem viděla poprvé v životě) a 1/3 ostatní národnosti. Já fandila Španělsku, Maru Itálii. Ale ono to stejně bylo jedno, bo fotbal to byl průměrný, větší sranda byla pozorovat fanoušky v hospodě, jak se navzájem přeřvávají. Ve 105. minutě zpívaly obě skupiny naráz své hymny a celý zápas zněly bojovné písně, místy hodně připomínající naše dětské songy typu "kočka leze dírou". Nakonec byli smutní Italové, ale čekala jsem, že to budou brát tragičtěji. Asi sami ví, že si tu výhru nezasloužili...

nach Hause und zurück

2008-06-20T11:21:00.008+02:00

Dva a půl měsíce uběhly jako voda a my jely na týden domů. Hodit zimní oblečení domů, oběhat doktory, uvidět se s našimi blízkými, zaslzet si po prohraném zápase a hlavně zapařit na politologické garden party. Doma to bylo fajn, ale stejně mi Německo chybělo, a to nemluvím jen o tom, že můžete nadávat v češtině a nikdo vám stejně nerozumí. Než jsme si na to zvykly, už jsme jely zpátky. Jedenáct hodin ve vlaku, tři přestupy, ale dojely jsme.
Přivítala nás fotbalová Jena. Hodinu po našem příjezdu začínal fotbal Německo-Portugalsko. Frank měl u sebe v pokoji kamarády a když zjistil, že internetové vysílání, které sledují, má asi dvě minuty zpoždění oproti reálné hrací době, tak se přestěhovali k nám k televizi a koukali. Chlapi nadávali a já s Maru se připravovaly do Umy, nějak jsme málo tančily za uplynulý týden ;-) Jelikož Němci vyhráli, v Umě byla optimistická atmosféra a bylo fajn vidět zase Erasmáky. Během našeho pobytu doma většina z nich byla u Ostsee nebo v Berlíně. Já ale byla mrtvá po tom cestovaní, tak jsem šla brzo domů. Ulice byly plné slavících Němců, auta houkala a lidé zpívali. Vzpomněla jsem si na atmosféru v roce 1998 u Nagana a uvědomila si, že kdyby EURO vyhráli Němci, bylo by to super. Usínala jsem za zvuků klaksonů a lidí pokřikujících "Deutschland".

Nabitý týden

2008-06-20T10:51:00.003+02:00

Byl to náročný týden. V úterý jsme šli na Sex ve městě, který měl v Německu premiéru o týden dřív než v Česku a pak se loučili s krásným Italem, který už odjížděl domů. Ve středu slavila Polka narozeniny, ale fakt jsem neměla sílu celý den psát esej a pak ještě někam jít. Ve čtvrtek jsem se odrovnala na spinningu a pak zase psala esej a připravovala se na referát a pak večer se šlo pařit. Byla druhá erasmácká party v Rose, a k tomu navíc Ladies Night v Umě. V Umě jsme dostaly vedle vstupu zdarma Gutschein na 15 € na pití. 15 € nám stačilo na čtyři koktejly, já měla jen tři a i tak už jsem byla dost sjetá. Po půlnoci jsme se přemístili do Rose, kde jsme se vytančili a druhý den s opičkou na krku vstali a šli do školy.
V sobotu jsme jeli do Drážďan. Krásné město. Nádherné barokní domy a kostely, překrásný pohled z břehu Labe (domove líbezný…) a lepší počasí jsme si nemohli přát. Viděla jsem nádhernou Frauenkirche a šli jsme i do muzea na Rafaelovu Sixtinskou Madonnu.To je ta s andělíčky dole…No nábřeží byla nějaká akce homosexuálů, takže tam bylo spoustu párečků posedávajících naproti opeře, na podiu transexuálové zpívající německé obdoby Helenky Vondráčkové a pod podiem stánky s latexovovými oblečky a duhové vlaječky. No já s tím svým českým tričkem v bandě 12ti lidí s převahou holek asi budila dojem zástupce české lesbické menšiny..no nic.
Vlak jel v době utkání Česko-Švýcarsko, tak jsme cestou na nádraží lítali od hospody k hospodě, abychom zjistili stav utkání. Když nám potom ve vlaku napsali, že jsme vyhráli, tak jsme s úlevou padli na sedačky a nechali se unášet směr Jena.

It´s killing hot in Jena

2008-06-02T16:13:00.004+02:00

Měla bych psát esej a referát, ale nemám nějak chuť, tak jsem si řekla, že vás zase kolektivně seřvu, že mi nikdo nepíše ;-)
V Jeně je horko...od čtvrtka tu vládne počasí kolem 25-30 stupňů. V sobotu se k večeru zatáhlo, takže jsme nakonec grilovali na balkóně na patře, za což jsme hned v neděli na nástěnce baráku byli seřváni. V neděli jsme grilovali v parku, já po letech hrála volejbal a nějak jsem si blbě škubla s rukou, tak snad se to do čtvrtka zlepší, budu se potřebovat udržet při klicích na spinningu. A teď se taky zatáhlo a mělo by se zatáhnout na další čtyři dny. Děláme si starosti, protože ve středu slaví Karolína (Polka) narozeniny a jelikož pozvala dle svého (zlo)zvyku každého, koho zná, což v jejím případě je minimálně 50 lidí, tak se trochu bojíme, co bude, když bude pršet, neboť jsme chtěli v parku grilovat. Její koleje mají obsaditelnost 20 stojících a mačkajících se lidí plus 8 na terase, máme to spočítáno ;-)
V pátek je další grilovačka se skupinou lidí, se kterýma máme v pátek odpoledne referát. Bude to naše první prezentace před Němci, takže si už chystáme úvodní řeč, že je nám líto, že nám nebudou rozumět. No...nějak jsem doufala, že se mi tu zlepší německý přízvuk, který je momentálně na úrovni nula a asi tam už zůstane. Nevím, mám pocit, že jiné Češky s tím problémy nemají, jen já a Maru mluvíme furt nějak divně východoevropsky. Mám teorii, že tím německým přízvukem mluvily už před příjezdem sem, ale tak samy od sebe se ho nenaučily. Hm...musím se víc snažit.
Fakt bych se měla učit...zítra a ve čtvrtek jdeme do klubu, protože jsou zase nějaké večírky...no uvidíme, jak budu stíhat...
Jinak nový fotky z grilovačky ještě nemám..tak sem zatím hodim pár fotek z Berlína, jak jsme blbli na Museeninsel.

Zúčtování- druhý měsíc

2008-05-31T10:35:00.003+02:00

1. Američanky neumí chlastat a padají po jednom pivu, Američani chlastat umí a jsou na všechny strašně milí, ale k nepoužití. Italové jsou egoističtí, protože tvoří většinu a neustále se baví italsky, takže všichni ostatní se kvůli nim naučili větu „No capisco bene. Parliamo tedesco!“ (nerozumím dobře, bavme se německy). Dá se s nima super pařit. Francouze nikdo nemá rád, protože se povyšují, že jsou něco víc než my ostatní.
2. Jedna Polka a jedna Španělka i po dvou měsících v Německu se baví s ostatními anglicky a ne německy. Ostatní udělali pokroky a začínají ztrácet svůj americký (italský) přízvuk, ale jsou zde i beznadějné případy...samozřejmě z tábora italských machos.
3. Frankovi se vrátila přítelkyně z Ameriky, takže víkendy teď budeme trávit v bytě pro dva ve čtyřech. Ale jeho Marie je strašně milá, takže v pohodě.
4. Zbývá poslední esej do Olomouce, ale už se tu musím celkem dost připravovat na hodiny, takže nestíhám.
5. Štve mě Gertruda. Pokaždé, když jí odevzdám nějaký papír, vrátí se mi červený. Je mi jasné, že chce, aby naše úkoly byly bezchybné, ale když mi opraví Verpackung v domnění, že jsem napsala Verpachung, tak už mne to fakt vytáčí. Všichni víte, že škrábu jak kocour, dokonce jsem jí extra napsala, jak co píšu, aby mi přestala opravovat moje malé F, které podle ní je velké, ale je to prd platné. Opravila mi i jak píšu euro. EURO. No tak člověk udělá takové divné E. Ne. U ní musí člověk udělat divné E dvakrát přeškrtnuté vodorovnou čárou. Asi nechápe, že jsem znak eura psala poprvé v životě rukou. Stejně všechno, co u ní píšeme, budeme jednou psát na počítači…Navíc u ní za dvě malý chyby už má člověk dvojku. V Česku bych za dvě chyby takového formátu dostala jedničku dvakrát podtrženou ;-) Je strašný perfekcionista. Což je asi dobře. Jen mě štve to její známkování. No ve středu píšeme každý test, tak se to musím nabiflovat nazpaměť, protože u ní jakkoliv obepsat vazbu, co někam napsala, znamená ubrání bodu…učitelský socialismus ještě nevymřel ani v Německu…
6. Každou sobotu teď jezdím někam do jiných měst a hodlám v té tradici pokračovat. Co taky dělat v pidi Jeně. Po Erfurtu, Výmaru, Lipsku a Berlíně nás čekají o víkendu Drážďany. Nejraději bych projela celý Německo, ale nejsou peníze a čas. Deutsche Bahn je neuvěřitelně drahá, na druhou stranou opravdu kvalitní.
7. Stala se tragédie. V ALDI už dva týdny nemají moje pudinkové jogurty. Nevím, jestli je zrušili nebo co se s nima stalo, ale každopádně by zákazník měl být informován a na původním místě by mělo být vyvěšeno smuteční parte, že vanilkový a čokoládový pudink navždy opustily německý trh a budou chybět nejenom příbuzným (ovocné jogurty), ale i ostatním pozůstalím (zákazníci se mnou v čele).
8. Umím uvařit fazolovou polévku jako od maminky. Možná ze mě ještě bude jednou kuchta.
9. 13.-18.6. jsem v Olomouci.
10. Pro potěšení dámského oka posílám fotku nejhezčího Itala na Erasmu ;-)

Berlin,Berlin - video

2008-05-28T11:45:00.002+02:00

Video je moc velký, aby se uložilo zde, takže ho mám na youtube nebo facebooku:

http://www.youtube.com/watch?v=-9Ev8S90vlE

http://www.facebook.com/video/video.php?v=1020212982587

Verliebt in Berlin aneb nemám ráda Redbull

2008-05-27T10:33:00.002+02:00

„Občas člověk musí udělat něco šíleného, aby zjistil, kým je a kým není.“ Tohle jsem si říkala, když jsem se ve čtvrtek dozvěděla, že se jede v sobotu do Berlína a bude se tam pařit a někdy brzo ráno v neděli odjedeme. Čekala jsem prohlídku města, ale čím víc jsem na té pařbě přemýšlela, tím víc se mi ten ztřeštěný nápad líbil. Asi jsem si potřebovala dokázat, že s těma o dva-tři roky mladšíma kuřatama dokážu držet krok. A taky jsem si říkala, že jsem tu jen jednou a abych měla co vyprávět vnoučatům, až za mnou budou jezdit na návštěvy. No prostě jsem kývla.
Jelo nás 15. Italové samozřejmě ve většině a kvákali si to svoji mateřštinou pořád. Do Berlína se jede přes regionální vlaky 4 hodiny, tři přestupy, které na sebe navazují do 15 minut. Cesta tam v pohodě, plni optimismu jsme si prohlíželi moji mapu Berlína a průvodce. Trochu jsme dospávali páteční pařbu, která byla strašně super v jedné chatě na jednom z kopců v Jeně..což byl důvod, proč jsme z Jeny jeli až v jednu odpoledne. No vlastně původně jsme počítali ve dvě, ale Italové se nějak překoukli a ve po dvanácté hodině napsali, že vlak jede za 55 minut, což fakt potěší když si člověk v pyžamu chystal brunch a tramvaj jezdí jen každých 20 minut. Anyway, před šestou jsme přijeli do Berlína.
Berlín má krásné velké nádraží, v podstatě dvoupatrové koleje. Moc obchodů tam není, zato hned vedle nádraží je krásný plácek, kde protéká řeka a u mostu je písek a lehátka a výhled na Bundestag. Bundestag je hned na cestě do centra, vedle úřadu kancléře, ale Italové valili a my s Maru nestíhaly tyhle politologické věci fotit, natož si to pořádně prohlédnout. U Brandenburské brány bylo zrovna blbý světlo, ale vynahradili jsme si schovávanou v nedalekém labyrintu. Následoval Potsdam Platz se zbytky Berliner Mauer. To bylo celkem vtipný, protože to kromě mne a jedné Polky nikoho nezajímalo, což mi přišlo ubohý, ale oni o tom nepsali bakalářku a Italů se rozdělený Berlín nijak nedotýkal. Ale takový smutný to je. Tady jsme se s Italama rozešli, protože oni chtěli jet metrem na opačný konec Berlína a my naprosto nechápali proč, když 300 m od nás byl Bundesrat a další kilometr dál Unter den Linden. Tak jsme se rozdělili na Italy a zbytek a šli si po svých. Cestou jsme poprvé v životě (někteří) měli Starbucks coffee a prohlíželi si výkladní skříně Gucciho a Vuittona.
Unter den Linden je krásná. Je to fakt děs, kolik si člověk pamatuje z maturitní otázky „německá hlavní města“ o této ulici a nakonec vše vypadá úplně jinak, než si to představoval. Mnohem líp. Ale nejkrásnější v Berlíně, co jsme viděli, byl Dóm. Nebyl gotický, ale barokní a prostě nádhera. Cestou jsme si prohlédli kousek Museeninsel, ale rekonstruuje se, takže to bylo velmi rychlé. Už se stmívalo a my si dali večeři nedaleko Alexanderplatz. „Alex“ se samozřejmě taky rekonstruuje, takže jsem ty slavné hodiny vůbec neviděla. Pak jsme šli do Oranienstr., kde jsme se měli setkat s Italama. Co padesát metrů byla street-girl, na první pohled rozpoznatelná ledvinkou, vysokýma bílýma botama a silikonama. Stály tam mezi rušnými kavárnami a synagogou. Italové nás čekali v Cafe Zapata. Hm..těžko se to popisuje, je to pět pater činžáku pomalovaného do posledního místa, kde umělci sedí na židlích a prodávají svá díla. Moderní umění, kterýmu moc nerozumím. Nemůžu říct, že by se mi to úplně nelíbilo, ale doma bych si to nikdy nepověsila. Venku byla hospoda. Na písku. Opravdovým písku. Sedělo se na obrovských pneumatikách. Geniální.
Italská diktatura se projevila a oni začali plánovat, kam se půjde. Půl hodiny v háji. Načerno jsme jeli metrem do jiné části Berlína-půlhodina v háji. V jednom klubu chtěli za vstup 12 €, což jsme protestovali a než se Italové mezi sebou dohádali, další půlhodina v háji. Šlo se jinam a cestou jsme potkali rychlé občerstvení. Hladoví Italové..půl hodina v háji. Už nás to nebavilo a když jsme se dozvěděli, že ten klub je jen pět minut cesty rovně, šli jsme bez nich. A došli. Do klubu…ehm…spíš pajzlu? No…hudba byla rytmická..akorát že ten rytmus se co půl minuty měnil. Něco jako latina kombinovaná s indiánskými prvky. Takové divné. Zlatý oldies a pop. Byli jsme utahaní, ale kdybych si sedla, už nevstanu. Dala jsem si půlku Redbullu, který naprosto nesnáším, protože chutná strašně. Když jsem si za půl hodiny chtěla loknout znovu, zjistila jsem, že si do mé plechovky někdo odklepl cigaretu. Fakt vtipný. O půl páté jsme se část zvedla, že jedeme na první vlak. S-Bahn jsme dojeli na hlavní nádraží, byla neuvěřitelná zima. Při čekání na vlak začalo svítat. Krásný pohled.
Cesta zpět probíhala zajímavě. První vlak po hodině jízdy nahlásil, že všichni musí vystoupit v nějaké díře a počkat hodinu na další spoj. Bylo půl sedmé ráno, kosa, nějaký pidiměsto. Naštěstí jsme objevili pekárnu, což jsme nečekali v neděli o půl sedmé ráno na vesnici. Kafe bylo hrozný, ale nezmrzli jsme. V Magdeburgu nějak kompletně zkolaboval systém, nebo možná v celým Německu, protože zrovna měnili jízdní řád, no prostě náš vlak vyjel s dvacetiminutovým zpožděním, takže nám v Halle ujel přípoj a zase jsme hodinu čekali. Do Jeny jsme dojeli ve dvanáct a doma padli za vlast do pětihodinového kómatu. Ale stálo to za to ;-)

Grilování a snídaně

2008-05-23T11:33:00.002+02:00

Nějak je toho tento týden moc, každý den nějaká akce.Ve středu jsme šli grilovat k Hansovi, učiteli němčiny. Byla zima a grilovalo se na jeho terase, ale po dvojce červenýho už to tak hrozný nebylo. Ve čtvrtek byl brunch po spinningu. Na čtvrtky se vždycky těším, protože si aspoň na kole protáhnu tělo. Sice chci Daniela, našeho lektora, během těch 90 minut minimálně čtyřikrát zabít (včera trhl rekord - osmkrát), ale dokáže člověka motivovat natolik, že i když si myslím, že už další dvě série jumpů nedám, tak je nakonec stejně dám. Je fakt fajn. Minulý týden jsme měli snídaňo-oběd ve městě a tam nás napadlo, proč si to neudělat hned po hodině přímo na terase v budově spinningu. Daniel vše nakoupil, co k snídani patří a my se strašně moc nabaštili. Asi z toho uděláme pravidelný rituál jednou za měsíc ;-)

Zima a koprovka

2008-05-21T15:19:00.001+02:00

V Jeně je opět zima, pod mrakem a vypadá to, že bude pršet a pak neprší. Na noc zapínám topení a spím v mikině a nadávám pokaždé když musím na tramvaj čekat víc než minutu. V noci jsem v jednu ráno čekala minut deset a proklela jsem Praotce Němce a Praotce Čecha, kde to zakotvili. Sranda je, že mám v diáři na dnešek, sobotu a pondělí poznamenáno slovo „grilování“, ale nevím, nevím, jak to dopadne. Dneska se bude grilovat asi u Johanese (učitel němčiny) doma…teda doufám, že doma a ne na jeho zahradě…
Jinak coby poslušný student chodím do školy, i když to znamená jít spát ve dvě a vstávat o půl sedmé. Na němčinu s Gertrudou. Dneska nám rozdávala výsledky pondělního testu z poslechu, což jsem ani nevěděla, že se známkuje. O dva body mi utekla dvojka, tak jsem byla naštvaná, že jsem si nepřečetla sylabus, abych se na ten poslech nějak víc připravila. Poslech byl video na téma porcelán. Tři týdny jsme řešili porcelán. Umím říct, z čeho se porcelán dělá a jakými fázemi pálení to prochází. Taky vím, kdy ho začali vyrábět v Německu a že 60 % produkce je v Durynsku. Ano, i tohle musí politolog vědět…a to nechtějte vědět, jak umím vyprávět o prodeji nákupních tašek pro důchodce. Moje slovní zásoba jak vidíte se rapidně rozrůstá o nové pojmy typu „křemičitý písek“ a „neprodyšná nákupní taška s úchytkou na deštník“…doufám, že mi to jednou k něčemu v budoucí kariéře bude, asi až si budu povídat s postarší paní se zálibou ve sbírání porcelánových figurek.
Jinak v pondělí jsme vařili koprovku. Vlastně vařila Maru, já udělala jíšku, což moc vaření není. Ale jíst se to dalo. Pozvaly jsme naše tutorky a spolubydlícího Franka, ale Marušcina tutorka nakonec nemohla, ale i tak to bylo fajn. Kecali jsme do půl jedné v noci a Frank po dlouhé době zažil večer bez televize nebo hudby. Občas mi ho bylo hodně líto, protože všechny (já, Maru i moje tutorka Frensi) studujeme politologii a on občas řekl něco tak strašně politicky naivního, že byl pak půl hodiny pod palbou argumentů mluvících o opaku. No ale přežil. Doufám.

Krásné Lipsko a zelená Jena

2008-05-18T12:40:00.005+02:00

Esej do Olomouce dopsána v pátek v noci, hurá do Lipska v sobotu! Lipsko je nádherné. Už když jsme přijeli na nádraží a já naproti nástupiště uviděla známou zkratku MNG, věděla jsem, že se mi tu bude líbit. Lipské nádraží je jak říkají místní „velký obchodní dům s přístupem na koleje“. Je to prostě obrovská třípatrová budova nabitá obchody a restauracemi, takže když vám ujede vlak, nemusíte se bát, co budete v mezičase dělat. Spíš si myslím, že problém je nezakoukat se v obchodem a nenechat si ujet vlaky. Do roku 1934 bylo nádraží rozdělené na pruskou a saskou část, proto je tak velké. Ale je opravdu nádherné. Už jen z toho důvodu jsem začala litovat, že jsem se rozhodla pro Jenu a nejela raději do Lipska. Musela jsem se uklidňovat jedině tím, že velké město znamená více peněz, o čemž mě přesvědčila už jen návštěva místní toalety. Přátelé, 1,10 €. Znovu opakuji, jedno euro a deset centů za návštěvu toalety. Když si uvědomíte, že je tam v obchodní centrum a po třech hodinách courání se po obchodech člověk prostě musí…A pozor, po měsíci a půl usilovného hledání ve třech německých městech jsem v Lipsku objevila své druhé baleríny! Ty fialové s černou krajkou a mašličkou. Jééé.
Po obědě (velmi dobré asijské nudle) jsme šli na dvouhodinovou prohlídku města. Prošli jsme kolem nejvyšší budovy města, prošli k náměstí s divadlem a budoucím školním campusem, pak pár obchodních pasáží (Lipsko je tradičně město veletrhů) a nakonec došli k Thomaskirche, známé díky Johannu Sebastianovi Bachovi. Ve městě se hodně rekonstruuje, takže bude potom ještě krásnější než předtím. Bohužel počasí nebylo zrovna ideální, chvilkami zataženo, chvilkami slunečno, pak pršelo a tak furt dokola. Ale město nádherné. Musím na druhou stranu přiznat, že v Jeně není tolik divných individuí nosících gothic style nebo s vlasy přebarvenými na fosforově zelenou, v Jeně nejsou žebráci a přiopilí Němci žebrající o peníze na další chlast.
Jinak jak jsem říkala na počátku, že jsem si na Jenu ještě neudělala názor, tak cestou domů jsem ve vlaku přemýšlela a názor už mám. Jena je prostě zelená. Všude kolem jsou kopce, strašně moc trávy a prostě kam se člověk podívá, vidí zeleň a sem tam beton. Asi proto mi nějak extra nepřirostla k srdci, protože já zelenou moc nemusím. V podstatě když nad tím přemýšlím, mám asi čtyři kusy oblečení v zelené barvě, což je v porovnání s ostatními barvami žalostný počet. Jestli se o Jeně dá něco říct, tak jen to, že to je opravdu pidi město. Má stejný počet obyvatel jako Olomouc, ale v Olomouci těch 100 000 lidí jde vidět, tady mi to nepřijde. Měli by asi znovu přepočítat obyvatelstvo. Navíc mi hodně vadí, že tu na mě nikde nedýchá historie. Jsem rozmazlená z Olomouce a Prahy, že kamkoliv kouknu, uvidím nějaký krásný baráček a nebo kašnu. Tady jsou dva kostely, kousek hradeb, jedna kašna , jedna socha a ten šrot na campusu. Dokonce už ani ten horolezec na laně tu není a nemám ponětí, co se s ním stalo. Tím nechci Jenu shazovat, spoustě lidem se strašně líbí a nemohou si ji vynachválit. Jenomže já jsem raději ve větších městech, o kterých neřeknu jenom „hm, hezký“, ale kde mne něco zaujme natolik, že můžu říct „wow“. Třeba to ještě přijde…

In der Bibo

2008-05-14T14:34:00.001+02:00

Stále bojuju s knihovnou. Už jsem zjistila, že i na našem patře jsou záchody. Už jsem si zvykla sebou furt tahat zámek a igelitku. Snažím se nenadávat, že musím svůj počítač tahat do třetího patra v poloze kolmo. Snažím se najít fígl, jak si vzpomenout na všechny věci, co si do té igelitky musím dát, abych pak zase našla do sklepa ke skříňkám vytahovat propisku nebo sluchátka. V knihovně už vím, kde co je a ve většině případů to i najdu. Naučila jsem se zacházet s kopírkou a obcházím zákaz nenést si tam nic k jídlu, protože když píšu šest hodin v knihovně esej, tak prostě JÍST MUSÍM. Trápení s žízní řeším návštěvou toalety. Ale co mne neskutečně vytáčí, je to množství knih, co tu je.
Momentálně jsem v knihovně a píšu esej. Do Olomouce. V pořadí asi tak sedmou, když počítám i výpisky a každotýdenní úkoly do evropské ekonomické politiky. Esej je na téma zahraniční politika Německa směrem k Evropě. Mají tu na to asi tak 100 knih. Jenom na to téma. Polovina je před rokem 1990. Z této poloviny bych napsala znovu svoji bakalářku na Willyho Brandta. Druhá polovina je po roce 1990. Z toho by se dala napsat nejen ta esej, o kterou se teď pokouším, ale klidně celá diplomka. Je to jako být v cukrárně, kdy máte dostatek peněz na všechny ty sladkosti, ale víte, že si třikrát kousnete nebo líznete do té jedné věci a už vám nebude chutnat. Nebo jako když jdete do Deichmanna, všechny boty jsou ve slevě a ve vaší velikosti, ale vy víte, že se za tři týdny rozpadnou nebo vyjít v nich bude módní faux pax. Tak nějak to tu vypadá…přečtu si obsah, pak tři stránky nějaké kapitoly a pak už tu knihu musím odložit, protože je sice zajímavá, ale není přímo k mému tématu a navíc vím, že kdybych přečetla ještě další tři stránky, začne mě nudit a nebudu číst dál vůbec nic. A nejvíc mne štvě, že venku je tak hezky, všichni se válí v parku a opalují se a já tu sedím a píšu, a píšu…a píšu.

Fotbal

2008-05-11T19:57:00.002+02:00

Fotbalový tým Jeny je v druhé lize. Na konci druhé ligy. Hm…v podstatě příští rok padá do ligy třetí. Od města jsme dostali Gutschein na ligový zápas zdarma a jelikož v neděli byl poslední zápas v Jeně (poslední ligový je na stadionu soupeře), tak jsme šli. No s Gutscheinem to bylo komplikovaný, ještěže s náma šel jeden Němec, co studuje tělovýchovu, protože paní na pokladně vypadaly, jakoby to viděly poprvé v životě. Místní tým se klasicky jmenuje po Carl Zeissovi, takže FC Carl-Zeiss-Jena, a hraje se na Ernst-Abbe-Sportfeld. Jak jsem říkala na začátku, tyto dvě jména jsou v Jeně k vidění všude. Klub má modro-žluto-bílé barvy a dneska se tam loučil jediný český hráč v sestavě, Jan Šimák (dřív Sparta Praha). No škoda, chtěli jsme vidět, jak hraje. Kam jde nevím, ale je mu 30, tak těžko říct, jestli ještě někam jde.
Na fotbale byla sranda. Fanoušci oblečení podle barev, spousta měla šály nebo trika nebo čepičky. My se doma taky snažily najít něco v odpovídajících barvách, ale zrovna ten odstín modré nevedem, tak jsme se obě oblékly do blankytně modré a doufaly, že nebudeme považované za Barbie. Důležité stejně bylo nepřijít v červené, což je barva soupeře - 1. FC Kaiserslautern. Zápas se pro nás vyvíjel dobře, dali jsme v 8. minutě branku, pak po 40 minutách jsme dostali, ale pak zase jednu dali no a něco po 80. minutě jsme dostali další a bylo to 2:2. Nutno dodat, že soupeři dali ještě tři další branky, ale všechny byly v offsidu. Fanoušci celkem fajn, soupeřovi zapálili jednu dýmovnici, ale na to, že třikrát jim neuznali branku se chovali velmi slušně. No stejně mi furt není jasný, jak tam tu dýmovnici dostali, když nás při vstupu kontrolovali a samozřejmě mi zase zabavili pití. Tohle mne strašně vytáčí, protože nejenom že mi vezmou obsah flašky, ale vezmou mi i flašku. A za flašku se to platí 25 centů Pfand. Takže když si koupíte třeba malou colu za euro, platíte ještě 25 centů. A když si to vezmete na fotbal, máte hned 1,25 € v háji. A ještě si musíte jít koupit do bufetu další pití, ať neumřete žízní. A jasně že nesmí být ve flašce, ale kelímku. A jasně že v Německu se i na kelímek dává Pfand. Grr! Tohle mne vytáčelo víc než jeden fanoušek z Jeny…byl trocha…ehm…ukřičený a pokaždé když kolem nás prošel, něco nám řekl, čemuž nikdo nerozuměl, tak jsme ho moc neřešily. Při brankách skákal na zábradlí a s „bojovnými písničkami“ začínal on. Jena má nějakou vlastní hymnu, pamatuju si jen úvod…“wir sind blau-gelb-weiss, FC Carl Zeiss“. Pak zpívali nějaké variace na Boy George - Karma Chameleon a Pete Seeger – Guantanamera. Mexická vlna se nekonala. Naprosto dokonalý bylo, když jsme dali branku. Samozřejmě fanoušci znají všechna jména, takže jim jen řekli číslo a oni už doplňovali jméno hráče, kdo to střelil a pak se odehrála naprosto výborná konverzace mezi moderátorem a fanoušky ohledně stavu utkání:
M: „Und jetzt Jena…“
F: „Eins“
M: „Kaiserslautern…“
F: „Null“
M: „Danke“
F: „Bitte“
Ono to takhle napsaný vypadá nic moc, ale mně to přišlo neuvěřitelně vtipný, ještě jak to je sborově a v němčině, no prostě jsem se tam řezala ještě pět minut po první brance a nemohla se dočkat druhé a to už jsem křičela s nima. Škoda, že už žádný zápas nestihneme.

Erfurt

2008-05-11T19:04:00.004+02:00

Erfurt je hlavní město spolkového státu Durynsko, takže největší a s největšími nákupními možnostmi. Což sedí. Jen si nejsem jistá, jestli je v něm k vidění víc než v Jeně nebo Výmaru. Na výlet se jelo v sobotu, krásné počasí a fajn lidi. Akorát se nám nepodařilo snížit počet Italů na přijatelné množství (což je jeden kus), protože potkají-li se dva Italové, mluví jen italsky a zbytek rozumí kulový. Když se potkají Američan s Britem, sice taky mezi sebou spíš mluví anglicky, ale i přes tu jejich rychlost kalašnikova aspoň rozumíme, o čem je plus minus řeč. Říkáme tomu tady italská diktatura.
Do města se jede jen nějakých 40 minut vlakem (no kvalitu Deutsche Bahn nekomentuju, to je o desítky tříd vyšší než u nás…chybí tam tdntdn…tdntdn…) a erfurtské nádraží je velké a hezké. Ve městě je hlavní atrakcí velká katedrála. Pro nás byla větší atrakcí přehlídka autíček přímo pod ní. Pak je tam ještě známý Krämerbrücke, co nevypadá jako most, ale je to v podstatě ulice. Rarita na sever od Alp, ale mne to nějak moc nezaujalo. Lepší byla vyhlídka z věže u mostu, připadala jsem si jako v Olomouci na věži sv. Mořice, jenom jiný výhled (v dálce se modrala budova IKEI…toho se asi v Olmiku nedočkám) a ještě lepší byla vyhlídka ze zámku na kopci. No a pak se šlo nakupovat…tedy spíš koukat na to, co by se koupilo, kdy na to byly finance.

Svíčková v Německu

2008-05-08T16:56:00.004+02:00

Jeden z nám nejbližších Erasmáků je Ital a už dva roky chodí s Češkou. Má to své výhody. Pije nejlepší pivo na světě a užívá si tradiční české kuchyně. Hned při seznámení se nás zeptal, jestli umíme vařit, což jsme hrdinsky popřely ještě předtím než začal vyjmenovávat, co přesně má na mysli. No typicky českou kuchyni, kde dominuje knedlík a omáčka. Maru mu slíbila, že jak přijede maminka, tak doveze zavařenou svíčkovou. Tak jsme ve středu měli u nás na pokoji s ním, dalším Italem a Polkou malý český večer, s českým pivem, českou svíčkovou (ohřátá na plotně) a českýma knedlíkama (námi vyrobené podivně vypadající šišky z českého balení houskového těsta). Bylo to dobré, prostě jako od babičky.
Jednou za 14 dní se o víkendu dokopu něco uvařit, což probíhá s emailovou asistencí ségry a maminy, takové „Vaření přes internet, snadno a rychle“. Jinak normálně chodíme do menzy a večer si něco uděláme (tousty, pizza, těstoviny, salát), akorát rána máme diametrálně jiná, protože Maru stačí corn flakes s mlékem a já mám otevřené dveře ledničky a vymýšlím, na co mám chuť (k velké zlosti maminy to dělám i doma). No a jelikož nikdy nevím, na co mám chuť, tak mám po ruce raději vždycky víc věcí. No na druhou stranu to celkem ruinuje rozpočet, protože něco tu je opravdu extrémně drahé – koření, pečivo, müsli, ovoce a zelenina, mazání na pečivo. Jogurty jsou zde naopak levné, i když někdy podle toho i chutnají. Ale tak člověk to musí ochutnat, aby věděl, že příště už je brát nemá. Nejdražší je tu stejně jakákoliv návštěva hospody, člověk si dá dvě věci a 5 € v háji. Jsem v rámci přípravy na jeden předmět zde četla článek o euro ve Slovinsku a bylo tam zmíněna celkem dobrá slovní hříčka, co Němci používají. Místo "euro" tu říkají "teuro", od německého teuer (drahý). Ale inflaci nemůžeme svádět jen na euro, že. Oblečení je díky české posilující měně většinou levnější než v Česku. Boty taky...což mi připomíná, že už mám boty...první...zatím...chtělo by to k nim novou kabelku. Už ji mám vyhlédnutou. Žádná hospoda, musí se šetřit...

Nedělní grilovačka im Paradiespark

2008-05-05T18:40:00.003+02:00

Schiller, Frau Schiller

2008-05-01T19:40:00.004+02:00

Dneska jsem byla ve Výmaru. Na úvod rovnou vysvětlím, co jsme tam s Maru dělaly. Její maminka učí na vysoké škole a zrovna tam byla a ještě pár dní se v Německu zdrží, tak jsme se domluvili, že se setkáme ve Výmaru a Maru pak stráví s ní zbytek týdne.
Výmar je město menší než Jena, 20 minut vlakem. V Jeně je více vlakových nádraží, do Erfurtu, Gery a Výmaru to jede samozřejmě z toho méně dostupného. Dneska je státní svátek, takže spoje nejsou tak dobrý. Ale tak po menších komplikacích jsme dojely do města. Díky tomu, že Maruščina maminka jela s grupou studentů, tak jsme se dostaly do Schiller-Haus a Goethe-Wohnhaus a Goethe-Sommerhaus. Goethe byl padlý na hlavu, protože při svém tvůrčím psaní stál a každý pokoj měl vymalovaný jinou pastelovou barvou a všude měl nějaké antické sochy. A prý nepsal, ale diktoval a to prý najednou i třem písařům, každýmu něco jiného. Schiller byl noční sova a při prohlídce jeho domu mne pan průvodce označil za jeho manželku Šarlotu, takže pořád říkal, že teď půjdeme do mých pokojů a říkal nám i drby o vztahu Šarloty a manželky Goetheho Kristýny. Tu hrála jiná děvčica, tak jsme se celkem bavili.
Výmar coby město se mi líbí víc než Jena, je tu neuvěřitelné množství zámků, knihovna a ještě pár dalších budov je zapsáno v UNESCO (knihovna před pár lety vyhořela..hups) a nádherný park. Mám z toho města lepší pocit než z Jeny, ale zase nemůžu říct, že by mne vyloženě něčím okouzlila jako třeba Praha nebo Český Krumlov nebo Vídeň. Hm..možná ten park u letního sídla Goetheho, ale zase tolik času nebylo, abych si to v klidu prošla a kdo ví, jak to vypadá na podzim a v zimě…průvodce nám vtipně říkal, že prý v zimě tam Goethe jezdil na bruslích přes zamrzlý potůček.
Jo jinak v Německu je dneska státní svátek. Nanebevstoupení Páně či co. No vedle Státku práce je to taky Den mužů. Den mužů je podle mne velmi vtipná záležitost, v podstatě všemi povolené opíjení se na veřejnosti. Někteří to vezmou sportovně a sednou na kolo. Jiní (zejména starší generace) vezmou turistické hole a vylezou si nějaký kopec (viděla jsem turistickou holi se zvonkem od kola..nekecám!). Mladí kluci to mají promyšlené. V podstatě jsou dvě možnosti – ti „to přírody“ sbalí do batohu několik flašek piv a na nějaké louce si lehnou nebo dokonce vylezou kopec a chlastají. Druzí „z města“ udělají v podstatě to samé, akorát že místo batůžku mají kárku s bednami piva a nějakou zelenou větvičku u toho, takže do kopce nelezou a zakotví hned na louce. Můj přiopilý spolubydlící se před chvílí vrátil z výletu (bez kárky) a začal vysvětloval, jak je to v podstatě dětinské se takhle povinně přiopíjet (metafora se Silvestrem). No mně to přijde celkem vtipný, že kluci si tak dokazují, že jsou chlapi a ženský si od nich aspoň na den odpočinout. Přitom pořád mi ta jejich přiopilost hranice, fakt nepobuřuje, je to divné. Začínám mít pocit, že Němci umí chlastat…

Patriot v Jeně

2008-05-01T00:31:00.002+02:00

Coby Čech uprostřed německého pidiměsta se člověk cítí dobře, když někde vidí stopy své vlasti. České stopy najdeme v každé hospodě, protože české pivo je prostě nej a uznají to i Němci. Studenti tady vtipně vozí na pařby rovnou celé basy piv a většinou to je Staropramen nebo Pilsner nebo Budweis. Navíc Němci se nebojí pít pivo přímo v tramvaji, na zastávkách k tomu pokuřují cigaretku (tady není zákaz jako v Česku), ale ještě jsem nezažila, že by byl někdo fakt našrot a pobuřoval celou tramvaj. Cestou do hospody dneska pětice mladých kluků jela v tramvaji, pivo v ruce a na sobě oblečky inspirované filmem „Krotitelé duchů“. Cesta do města trvá večer 20 minut a chlapci neustále pouštěli přes mobil tu ústřední melodii a zpívali si. Ale nepobuřovali, spíš to bylo vtipný.
Dneska jsme opět byli v české hospůdce jménem Hurvínek. Ještě předtím jsme slavili narozeniny jedné Bělorusky na kolejích. Její kamarád, teď nevím, jestli z Ruska nebo Běloruska, mne fakt dostal. Nějak jsme se začali bavit o Česku a on řekl, že to nezná, jestli to je Československo. Přátelé, po 15 letech od našeho „Sbohem Bratislavo“ mi to přišlo nejenom nevtipné, ale v podstatě jsem měla co dělat nezabít ho na místě. Jsem ochotná prominout to někomu ze sebestředné Ameriky nebo komunistické Číny, ale Bělorusko je za rohem a 15 let je dlouhá doba. Já mám taky aspoň základní přehled, kdo to je Lukašenko..já vím..já to studuju.
Nějak před 14 dny vypadlo z jedné Američanky, že mi nerozuměla, že mám moc český akcent. Víte, jak si věci beru osobně, tak jsem nejdřív měla sto chutí nastavit jí zrcadlo, ať se zamyslí nad tím svým, když místo „bevor“ říká „before“, ale pak jsem si řekla, že v podstatě jí člověk nemůže nic vyčítat, protože vím, že tam ten východ v mé němčině cítit je. Hodně věcí změkčuji a musím to hlídat, abych držela přehlásky temně, jak mají znít. No každopádně vám musím říct, že je opravdu rajská hudba slyšet tu právoplatnou němčinu z úst Němce, jak artikuluje ústy, jak krásně polyká ty koncovky, jak dává důraz na určité slabiky, jak vyslovuje dlouze to, co dlouze má být vyslovené…opravdu nádhera, to se nedá srovnat s těmi našemi pokusy říct aspoň jednou „Emil-Wolke-Strasse“ tak, jak to denně slyšíme v tramvaji při hlášení stanice. Minulý týden přišla jiná Američanka a chtěla na uvítanou říct „no, tak jak se máte“ a místo „so“ německy, tedy výslovnost „zó“ , řekla „zou“, tedy zkomoleninu německé výslovnosti a anglické výslovnosti „sou“. Ale jinak je to milá holka.
Dneska to jsou čtyři roky, co jsme vstoupili do EU. Tak si zkuste uvědomit, kde jsme 19 let od pádu komunismu my a kde je Bělorusko. Modrá je dobrá. Dobrou noc.

Pár fotek z pátku...

2008-04-28T21:56:00.002+02:00

..jen růžová to může být...

Skoro měsíc

2008-04-28T20:59:00.004+02:00

Tak jsme v Jeně čtyři týdny. Žádný velké bilancování nebude, stejně bych jen řekla to, co víte – že počasí doteď nic moc (den hezky a pak pět dní pod mrakem), preclíky jsou dobrý (už jsem si konečně koupila ty zmražený a budu si dělat čerstvé z trouby) a mám toho kupu do školy, ne té tady, ale olomoucké. V pokoji pod českou vlajkou visí německá vlajka (kam to dám doma, to fakt nevím) a i přes veškeré snahy uklízet tu máme neustále organizovaný chaos (promiň mami). Zjistily jsme, že spolubydlící nerad myje nádobí (no...prostě chlap) a my nechápe, čím a kam máme točit, abychom do pračky pustily vodu (no..prostě ženský). Ale to mytí mu odpouštíme, protože nám vždycky půjčí věšák a máslo. Včera mi vtipně řekl, jak se nám tu po těch dvou týdnech líbí…tak se pak hodně divil, že už to je skoro měsíc (ne…fakt není zfetovaný ani alkoholik, prostě to je Ryba, tak žije ve svém vlastním světě). No každopádně si zatím na nic nestěžoval, že by mu na soužití s námi něco nevyhovovalo, přestože velmi často znárodňujeme koupelnu (místní vápenitá voda má projímavé účinky a záchod je v jednom s koupelnou).
Po měsíci zde přichází čas odměn. Takže dneska jsme si daly tortelliny v restauraci (jakobychom tu nežily už tak na těstovinách), koupily si každá pyžamko (viz foto) a vypraly si prostěradlo (protože se nám oběma dneska podařilo vylít na to své něco...já colu a Maru rajskou polévku). A pak si šly každá udělat radost do „svého“ obchodu. Já do Deichmanna a Maru do spodního prádla. Maru si tu radost udělala, já ne. Německo je země, odkud Deichmann pochází a jsou tu dva obchody. Ani v jednom nemají mé úžasné vybrané boty (viz foto...černo-fialové) v mé velikosti. Ve čtvrtek jedeme do Výmaru (konečně se vyvenčit), ale je státní svátek, takže tamější Deichmann bude zavřený…tak si asi koupím ty druhý úžasný boty (ty stříbrný s krajkou) nebo si udělám výlet do Erfurtu :-)

P.S. Občas by mi někdo mohl naspat něco do komentáře, ať nemám pocit, že ten blog čte jenom Šárka ;-)

Nečekaná procházka

2008-04-26T11:40:00.002+02:00

V pátek byla pro nás zorganizovaná party na kolejích poblíž centra města, shodou okolností na těch, které jsme chtěly, ale nedostaly. A jsme teď velmi rády, že jsme je nedostaly. Lobeda je sice předměstí plné komunistických paneláků, ale do školy to máme tramvají 16 minut a to zastávka domu i školy je fakt kousek od budov, takže stačí nasednout a jedem. Koleje Johann-Griesbach-Str. jsou 15 minut chůze od školy, nic tam nejede, prostě se to musí jít pěšky. Do kopce. Coby odchovanec placaté Hané považuji za kopec vše se sklonem 1 %, vyšší sklon už je pro sportovní nadšence a horolezce trénující na K2. Ale tohle fakt kopec byl. Už v půlce mi Maru řekla, že začíná být ráda, že tam nebydlíme. Navíc ty koleje naprosto nepasovaly do té vilové čtvrti, přední stěna je „ozdobena“ typicky komunistickou rytinou (inženýři a zemědělci plánující světlé zítřky NDR).
No party byla fajn, hodně lidí, samozřejmě jsem si zase půlku jmen nezapamatovala. DJ měl velmi zvláštní vkus, po dvou hodinách mu došlo, že když nikdo netančí, asi bude někde problém, tak pak si trochu zlepšil reputaci, ale po půlnoci dostal úžasný nápad dát tam rockové německé písničky, které samozřejmě znají jenom Němci a my ne. Jinak byl Wurst zdarma, ale zdejší Wurst je celkem jemný, rozhodně to není tlustá klobása nebo divný kabanos. Opečený na grilu byl mňam, jen by mi někdo měl vysvětlit, proč to pořád dávají do malých bulek z bílého pečiva a nedají k tomu jednou krajíc tmavého chleba. No to je jedno.
Cesta zpět byla vtipná. Jsem si říkala, že za 15 minut na zastávku dojdu, tak jsme se rozloučila a vyrazila, jsem šla rychle, cestou potkala skupinu Japonců, co zmateně hledali ty koleje, tak jsem je ještě směrovala. No člověk nepotřebuje 15 minut, ale minut 17. Prostě mi to ujelo. Co teď, že. V Olomouci to je celkem snadná pomoc, když to jede za 40 minut, tak se prostě jde pěšky nebo na nádraží do čekárny nebo do nejbližší hospody. Pěšky jsem jít nemohla, protože na Lobedu se dá dostat ze dvou stran a ani jednu jsem ještě neprocházela pěšky, ale je to fakt štreka a ještě k tomu v určitých místech neosvětlená a nebo dokonce bez chodníku. No s novým foťákem jsem to rozhodně riskovat nechtěla. Čekárna na nádraží byla zavřená, živáčka tam nebylo, prostě nic. Tak jsem si řekla, že půjdu kousek podél kolejí a nastoupím o pár zastávek dřív a cestou někde skočím na pití, měla jsem strašnou žízeň. No chyba lávky. V Česku by se člověku v životě nestalo, že jde několika ulicemi a všechny hospody jsou o půl jedné zavřené. Tady to je běžné. Asi tu fungují jen do půlnoci a jen na jedné ulici déle nebo jinak si to neumím vysvětlit. Pak jsem uviděla cedulku se směrovkou na Mc Donald, šla jsem po směru, ale vracelo mě to zpět do centra města, tak jsem to po 200 metrech vzdala a šla zpátky. Naštěstí nebyla taková zima, tak jsem si udělala jen procházku.
Domů jsem přijela o půl druhé a vtipné bylo, že jsem přišla první, bo i Frank někde lítal, tak mi to přišlo takové vtipné. Ve tři ráno mě vzbudila úplně šílená zima, asi únava organismu a reakce na těch 40 minut venku v jarní bundičce, tak jsem ještě vytáhla spacák a spala ve spacáku a pod peřinou.

Zufriedenes Mädchen

2008-04-25T16:36:00.001+02:00

Člověku stačí ke štěstí opravdu pár maličkostí. Jednou z nich je, že mám konečně internet na Campusu. Byla jsem u pána s funkcí Operator a ten něco udělal v jiné místnosti s mým heslem a ono to jede. Jupí. Další důvod k radosti je ten, že mi došel dopis od Helenky, měl deset stran a četla jsem ho celou cestu do školy, smála se a bylo mi dobře. Další radost je to, že je víkend, takže konečně aspoň chvilku budu v posteli a ne pořád pendlovat mezi přednáškama. A konečně dopíšu tu esej, na kterou doteď nebyl čas, zavolám domů a budu poslouchat, co ten můj malý Mates zase všechno vyvedl. A v neposlední řadě se tu teď láduju nízkotučným vanilkovým pudinkem za 29 centů a je naprosto výborný.

Místní knihovna

2008-04-24T22:01:00.002+02:00

Knihovna univerzity je hodně velká a stojí stranou od Campusu, prostě člověku to trvá tak 6 minut, než tam dojde, což je v Jeně velká dálka. Na Campusu je ještě druhá knihovna, kde by měla být většina politologických věcí, ale bohužel i my jsme občas nuceny jít do té hlavní. Malá knihovna na Campusu má čtyři patra, není tam výtah a politologie je až ve 4. patře. Člověk tam nesmí s taškou ani bundou. Věci si musíme odkládat do skříněk ve sklepě, skříňky pamatují snad ještě Schillera a Goetheho..hm…tak ty asi ne, ale prostě nejlepší léta mají za sebou. Člověk si na ně musí pořídit vlastní zámek. Ne ledajaký, musí být pěkně široký, aby případný zloděj nemohl zámek nějak obelstít. Na spoustě skříněk visí upozornění, aby si tam nikdo nic nedával, že ta skříňka je už opravdu na nic. To fakt člověka potěší.
Vyfasovali jsme pro knihovny speciální igelitku, která je průhledná, takže každý hned vidí, co v ní kdo má. Má nosnost údajně pět kilo, no moc tomu nevěřím a tak když nesu Huga, nechytám ji za ucha, ale nesu to jako podnos. Samozřejmě, že v knihovně se nesmí jíst, pít, kouřit, telefonovat. Jsem tam minulý týden byla tři hodiny a fakt se dívala, jak moc se to dodržuje. Jediný, kdo porušil pravidla byla jedna černoška, co telefonovala a já, co si sebou donesla pití, protože chodit čtyři patra dolů, abych si dala tři loky vody a pak zase zpět se mi nechce, nemluvě o strachu nechat počítač samotný. Záchody jsou samozřejmě taky úplně dole…i když úplně potvrzený to ještě nemám, druhý a třetí patro jsem ještě neprošmejdila. Jinak v knihovně je neuvěřitelné ticho, ne jak v Olmiku, kde se kecá a kecá.
Knihy se hledají podle signatury, která má čtyři části, tak je to trocha složitější než doma. Ale najít se to dá. Většinou. Největší problém místní knihovny (obou částí) je to, že studenti si vrací knihy do regálů samy. My, zhýčkaní olomouckou Zbrojnicí, kde to za nás dělají jiní, s tím máme trocha problémy. No hlavně já, bo si nepamatuju, kde jsem co vzala, tak pak jak blbec zase podle signatury hledám místo. Je jasný, že se tak knihy hledají složitěji, nějaký student to hodí blbě nebo schválně jinam, aby měl na knihu reservé a jste v tahu. Moc jsme ještě nepochopili, které knihy si můžeme půjčit a které ne. Některé jde půjčit na víkend, jiné na čtyři týdny. Zatím jsme nic půjčit nepotřebovali, všechno fotíme. Kopírování knih je taky jedna velká sranda. Místní kopírky jsou gigantické, v knihovnách jsou to zároveň tiskárny (děsím se toho, až budu muset něco tisknout). Na kopírování potřebujete svoji TROSKA kartu, na tisk asi taky, ale někteří mají nějaký starý typ karty, tak mě to mate. Mimo knihovnu jsou další kopírky, jakoby na chodbách školy, což je myslím hodně dobrý. Papír je recyklovaný, prý akorát při tisknutí se dá nějak nastavit, že to chcete na nový bílý. No…jelikož tady ve škole se na referáty nedělají power pointy, ale přímo jen vyprávění a každému studentovi musíte donést handout, tak se asi s kopírkou budu muset skamarádit nebo chodit vždycky do xeroxu ve městě. Každopádně mé první kopírování 50 stran trvalo asi 20 minut a na pár dní mi to stačilo…hm…vlastně zítra musím zase..kuš.
Jinak velká knihovna má na věci zase jiný systém, skříňky tam jsou na dvoueurovky, podobně jako některé bazény. Má výtah a uzounké schody, prý jsou ještě někde druhý schody točený, no tak prozkoumaný to tam zatím nemám. Zato už vím, kde najdu Teologické literární novinky z roku 2006….haha. Každopádně hned u skříněk je Cafeteria, takže v případě hladu je kam zajít.
Záhada bermudského trojúhelníku je přístup na W-lan. Ne obecně, ale můj. Všichni tu fungují na wifi, v hale školy je přímo místo, kde je pár židlí a stolů, pak další Cafeteria se stolky a všichni tu mají noťasy a něco píšou. Já tu teď píšu tento příspěvek na blog, ale na rozdíl od ostatních nemám W-lan. Zatím. Frank se nám to snažil nainstalovat doma, vypadalo to chvilkami děsivě, bo nám vypadl net úplně a odmítal naskočit, ale nakonec to vypadalo optimisticky. Bohužel na Campusu net nejel ani jedné z nás. Máji to potom opravil jeden spolužák, prý to byla jen nějaká drobnost, každopádně tahle drobnost u mě nějak vyřešit nešla. Naštěstí jsou tu speciální „Notebook Sprechstunde“, aby mi to vyřešili. K mé smůle mám já nějaký problém s heslem. Jednoduše řečeno se zde na všechno v pohodě naloguju pomocí toho hesla a uživatelského jména, co nám dali na začátku, ale z nějakého důvodu to odmítá připojit se. Chlapec to se mnou řešil 40 minut, pak to vzdal a zítra musím někam jinam a asi bude vtipný vysvětlovat jim, co všechno jsme zkoušeli a nezkoušeli a ještě vtipnější to bude, až oni budou vysvětlovat mně, co s tím mám dělat. Tak mi držte palce a dobrou noc.

Frühjahrsmüdigkeit

2008-04-23T15:44:00.001+02:00

Tak je to oficiální, jaro dorazilo o do pidiměsta jménem Jena. A přišlo se vším, co k tomu patří, včetně jarní únavy. Od neděle je mojí nejčastější činností ve volných chvílích spaní, a pokud nespím, tak zívám. Nejvíc zívám u Getrudy v němčině, což je velké nebezpečí, protože si neuvěřitelným způsobem vynucuje pozornost. V praxi to vypadá tak, že na ní furt koukám a přikyvuju a jak se otočí, dlouze zívnu a tak to jde celé dvě hodiny.
Do školy chodím vybavená termoskou s kafem, flaškou koly a pro nejhorší případy i tabulkou hořké čokolády, ale jak dojdu domů, navazuji intimní přátelství se svojí postelí a spím. Není se co divit, že pak kulové stíhám. Včera jsem četla během dvou hodin 45 stran v němčině o teologii. Moc jsem tomu nerozuměla, nevím, jestli to bylo tou únavou nebo tím pro mne naprosto nezáživným tématem. Každopádně následovala hodina, kde jsme se o tom měli bavit a já nerozuměla vyučujícímu, stěží chytala, o čem mluví ostatní a hlavně měla co dělat, abych si nepodpírala hlavu rukou, neboť bych usla přímo přede všema. A to přitom spíme minimálně 7 hodin denně. No…tak v posílám pár fotek z doby, kdy jsem ještě byla čilá a já jdu do školy a cestou si koupím nějaký vitamíny, abych přežila dnešní večírek.

Baileys a pohádky

2008-04-21T20:25:00.002+02:00

Včera jsme šli na večeři k děckám na koleje. Magda (Polsko) udělala květák, Italové udělali dva druhý pasty (rajčatovou a olivovou) a my donesly českou pastu (se zelím a párkama). A pak přišli další Italové, další Polky a Španěl. Donesli pití. Hodně pití. Hlavně donesli Baileys. Originál Baileys. Já a Maru a dva Italové jsme stáhli skoro celou flašku. A pak někdo dostal naprosto geniální nápad, že zapneme youtube a budeme si pouštět kreslené seriály, na kterých jsme vyrostli. Italové nemohli z polského Bolka a Lolka, my zase nechápali, jak mohli sledovat japonské kraviny typu Pokémon. Ale Krteček se líbil všem! No a pak ráno v 6:35 budík. Tak nevyspaná jsem nebyla už dlouho…

Colu, pijeme colu...

2008-04-19T16:26:00.003+02:00

…s vínem. Červeným. Jak už jsem říkala – lidi si tu ze mě dělají srandu, že jsem z Česka a nepiju pivo. A víno jen hodně sladké, nebo raději červené ředěné s colou.
Ve čtvrtek se pařilo. Byli jsme opět v Rosenkelleru. Ale tentokrát tam nebyl rock, ale oldies a pop. Takže jsme se celkem dost vyblbli. Domů jsem přišla ve tři, Maru až v pět. V Jeně jezdí co 40 minut tramvaj, k nám domů to sice trvá 25 minut, ale na rozdíl od Olomouce to prostě jezdí!!! V klubu bylo hafo lidí a jelikož to je ve sklepě, v podstatě 4 malé sklepy propojené v jedno úzkými chodbičkami, tak se musím přiznat, že jsem tam chvilkami chytala lehkou klaustrofobii, protože tam bylo vydýcháno a v těch úzkých chodbičkách se při přesunu tvořily zácpy a fakt to nebylo moc příjemné. Ale jinak super, viz fotky.
Dneska jdeme zase ven…snad jen na pivo ;-)

P.S.: Radimku, potkala jsem tu jednoho Erasmáka, co ti je podobný, posílám foto, abys viděl. Samozřejmě že Ty vypadáš líp ;-)

Školu, už máme školu...

2008-04-19T12:17:00.001+02:00

Začala škola. Začala hrozně. Začala testem. Z němčiny. Jsme čekaly klasický test na gramatiku, aby se potvrdilo, že patříme do C1. Chyba lávky. Gertruda nám dala test z toho, co se máme za půl roku naučit, aby věděla, jak moc má kde tlačit na pilu. Jakoby nestačilo, že tlačí už teď, a to ještě nezačala učit. Doplňovali jsme obchodní a osobní korespondenci, občas tipovali, bo jsme nepochopili zadání a bylo blbý se zeptat na tři slovíčka v jedné větě..no odešli jsme z testu naprosto vystrašení, že pokud jsme to nedali, nebudeme moc chodit do kurzu a hledat nový a že nám nebude pasovat do rozvrhu. Maruška byla úplně hotová a pořád jen opakovala, že večer musíme dát panáka. V úterý jsme se obě dozvěděly, že jsem do kurzu přijaté. Uff. Ve středu bylo pokračování, kde jsme test vyhodnotili, zjistili jsme, že doteď máme mezery ve slušném chování, co se korespondence týče a uvědomili si, že ona to s tím časem dvakrát týdně 7:45-9:55 myslí vážně. Mamááá. Teta by na tohle řekla: „Vyděržaj pioněr!“ Tak vydržíme. A nejenom že vydržíme, ale my si němčinu ještě přidáme. Ve středu je němčina pro zahraniční studenty se zaměřením na právo, takže za půl roku bych teoreticky měla umět názvosloví právníka v němčině. Učí to doktoranti z právnické a bude nás tam málo. Mal sehen.

K německému systému stačí říct asi tolik, že v podstatě existují na akademické půdě:
Vorlesungen – přednášky, jen se poslouchá, obvykle to je součást nějakého modulu
Proseminare – seminář, diskuse, zadávání četby, prezentace, za esej (říká se jí tu Hausarbeit) člověk dostane další dva kredity, ale nemusí
Hauptseminare – naprosto to samé jako Proseminare, akorát že Hauptseminare jsou určeny už pro navazující magisterské studium a pokud se rozhodnete pro Hausarbeit, tak musí být o 10 stran delší, ale taky za ní dostanete o 4 kredity víc
Übungen – tak se tu říká jednak všem kurzům z jazykového centra, jinak to jsou nějaká praktická cvičení hlavně z přírodních věd, co vyučují „studenti studentům“
Blockseminare – víkendová záležitost, kdy sedíte moc hodin denně najednou ve škole

Logika věci je vzít si co nejvíce Vorlesungen, bo jsou nejlehčí. Nelogika věci tkví v tom, že ty nejzajímavější předměty jsou Proseminare and Hauptseminare. Takže jde o to získat kredity na něčem, co vás zas tak moc nebere nebo víc pracovat a chodit na to, co člověka opravdu baví. Já volím to druhé.

V pondělí začal Proseminar Aussenpolitik der USA (=zahraniční politika USA). Vyučující si vybral svoji akademickou čtvrthodinku (no to si tady kromě Gertrudy berou všichni!), čímž prý nám naznačil (poučení z úvodního německého kurzu), že to tak bude furt. Vyučující v pohodě, mluvil pomalu, zřetelně, hezky, má charisma a umí se oblékat a až moc nám připomínal Dana z olomoucké univerzity. Horší to už bylo s průběhem hodiny, kdy jsme si nezávazně povídali, co to je zahraniční politika obecně a co víme o USA. My bychom si taky povídaly, ale vždycky než jsme si v hlavě sestavily tu větu v němčině, už někdo jiný mluvil. A kdyby jen mluvil, on mlel. A kdyby jen mlel, on mlel i s přízvukem. Prostě studentům je jedno, že dvě Česky mezi nimi sedící němčinu se švábským přízvukem nechytají, obzvlášť má-li kadenci sovětského kalašnikova a u některých navíc hlasitost větráku od nového počítače (ne od toho mého).
Po americké zahraniční politice byla německá zahraniční politika. Vyučující mluvil rychleji, já už byla unavená a vypínal mi občas mozek. Jen jsem pochopila, že po nás chce každý týden nějakou dvoustránkovou esej na zadanou četbu, čímž jsem začala uvažovat, že to vymažu, protože obdobně píšu co víkend miniesej k evropské ekonomické politice a trávím nad tím celý dva dny, což mi připadá v Německu strašná ztráta času, který se dá strávit výletem do Výmaru, Erfurtu a jinam. Takže ještě si to nechám projít hlavou, ale na 90 % jsem rozhodnutá odhlásit se.

Úterní přednáška byla velmi vtipná. Obecně řečeno, na přednášky mohou všichni, jen poslouchat a týden před koncem se rozhodnout, jestli se jim z toho chce dělat zápočet. Z čehož vyplývá, že je tam hodně lidí. Místnosti nejsou nafukovací, takže v úterý sál pro 80 lidí nestačil. Po akademické čtvrthodince, kdy neustále chodili nějací studenti a ohrožovali okolí přinesenými židlemi (btw. mě napadá, že mít vlastní skládací židličku není někdy od věci, nemusíte pak sedět na zemi jako ti, co přijdu pozdě), přišel vyučující, což vlastně nebyl vyučující, jen nějaká výpomoc vyučujícího a přestěhoval nás do jiné, větší místnosti. Po těžkých bojích o místa jsme usedli a čekali na přednášku. Výpomoc se zeptala, kdo má danou přednášku jako součást modulu a ať se tito vyvolení zapíšou na papír. A pak řekl, že to je vše a uvidíme se za týden. Haha. Velmi vtipné. Mělo se začít ve dvě, my přišli už na tři čtvrtě, pak půl hodiny čekali na hodinu, pak se čtvrt hodiny stěhovali, aby nám nakonec po pěti minutách oznámili, že začneme za týden.
Já se pak sbalila a šla s Hugem do knihovny, kde jsem pilně psala věci do Olomouce a pak šla na seminář Islam in Bundesrepublik. To bylo též sranda, protože se to konalo na úplně jiné ulici, v podstatě v nemocnici, protože univerzita Friedricha Schillera má po městě milion budov, protože fušuje do všeho. Tohle byla v podstatě nějaká klinika, takže nemocniční prostředí a tam jedna učebna pro univerzitu, jinak sály atd. Hledala jsem to čtvrt hodiny po areálu, protože tam zrovna rekonstruovali budovu a šipky mě vždycky navedly někam, kde byly zamčený dveře. Ale nakonec jsem to našla. Tohle téma mi přijde naprosto šíleně zajímavé, což převyšuje fakt, že vyučujícímu skoro nerozumím, nějaký zvláštní dialekt a moc tmavý hlas. Nechápu, proč vyučující nepoužívají prezentace v power pointu, vždyť je to pro ně jednodušší a pro nás lepší. No uvidíme příště. Musím mu asi říct, že by mohl mluvit „langsamer und deutlicher“ (=pomaleji a zřetelněji).

Ve středu byly němčiny, o tom už jsem psala. Ve čtvrtek přišel vrchol týdne. Přednáška na téma „Einführung ins deutsche politische Systém“ (=Úvod do německého politického systému). Konalo se to v největší posluchárně, co je v budově, s kapacitou 500 lidí a bylo nás tam 350. Přátelé, po akademické čtvrthodince přišel vyučující, začal mlet o tom, co bude. To ještě šlo. A pak k tématu. Nejdřív něco o německé ústavě, evidentně velký fanda Grundgesetzu, protože každou chvíli říkal „No a v článku XX, odstavci XY se píše…“. V tu chvíli to vzdal jeden Erasmák ze Španělska. Po dalších pěti minutách přestaly psát holky z Polska a Maruška. Vyučující přešel k teorii systémů a začal nám tam vysvětlovat Davida Eastona, Talcotta Parsonse a Ludwiga von Bertalanffy. Pro ty, co neví, o čem je řeč, tak jsou to systémové teorie, aneb jak z biologie a kybernetiky se začalo slovo „systém používat“ i pro sociální vědy. Jsem si vzpomněla, jak jsem to nechápala v druháku, když jsem to poprvé slyšela. Kdybych z toho nedělala před rokem státnice, vůbec bych nevěděla, o čem pán mluví. Takže jsem společně se Španělskou taky přestala psát a zbytek hodiny jsme kolektivně strávily s opřenou hlavou a tupým výrazem ve tváři. Dáme tomu šanci ještě příští týden, kdy zase budeme dělat německou ústavu (úúúplně dopodrobna), ale spíš to vidím tak, že to odepíšu. Teda vlastně neodepíšu, přednášky se ani nezapisují, ale zkoušku z toho se mi dělat nechce.

A pak přišel pátek. Hauptseminar „Der Vertrag von Lissabon und die Zukunft der EU“ (=Lisabonská smlouva a budoucnost EU). Teoreticky to nejtěžší, co máme mít, protože už je to určené po starší studenty a náročné na nároky. Na první pohled bylo zřejmé, že jsme ve společnosti starších studentů, někteří vypadali i na 27. No každopádně vyučující na nás naprosto šíleně dobře zapůsobil, rozuměla jsem mu krásně a líbí se mi systém, jakým učí. Navíc po nás nechce zápočet a bude mu stačit esej a malá prezentace. A prezentace je součástí Team-Arbeit, takže se i seznámíme s novýma lidma a ti vypadali celkem v pohodě. Paradoxně se tak asi nejvíc těšíme na pátky.

Tak toliko o škole, já teď jdu zase psát něco do Olomouce.

Der Lenz ist da

2008-04-18T11:47:00.003+02:00

Do Jeny přišlo jaro. Teda doufáme, že už přišlo. V podstatě si často myslíme, že už přišlo jaro, ale to jen den či dva a pak zase pět dní zataženo. Tohle je pokud číslo 4, tak snad už bude úspěšný. No uvidíme. Kvetou pampelišky, tak to vypadá nadějně. Poslala jsem do Olomouce první esej, s dvoudenním zpožděním, tak to vypadá taky nadějně. Ve škole se nemůžu rozhodnout, na co chodit, což je beznadějný. Ale o škole napíšu zítra, až budu mít za sebou poslední předmět. Tak si zatím pusťte písničku o jaru ;-) http://www.youtube.com/watch?v=DpbekUa4Jnc

Noční život nenočního tvora

2008-04-13T18:48:00.006+02:00

Hodně z vás o mně ví, že jestli něco potřebuju ke spokojenosti, je to minimálně 8 hodin spánku a pokud možno v rozumnou hodinu. Během let jsem o sobě zjistila, že kolem 22:40 mi vypíná část mozku, která dokáže vstřebat nové informace, takže vím, že za touto hranicí se už nic moc nenaučím a můžu maximálně opakovat už naučené a stejně po půlnoci padnu za vlast na polštář. Naopak mi nedělá takové problémy přinutit se vstát v pět ráno a dočítat věci do školy, když vím,
že nestíhám.
S nočním životem to je u mne tak, že odpadám ve dvě v noci. I kdyby mi tam bylo sebelíp, tak mé tělo hlásí, že v podstatě už spí, jen z nějakého důvodu není v poloze ležmo a má otevřené oči. Ze všech těch informací vyplývá, že mám trocha problémy s životem Erasmáka, u kterého se očekává, že půjde večer ven minimálně 6x v týdnu. Nedovedu si to představit s několika důvodů:
a, únava z celodenního zápřahu
b, druhý den se jde do školy (a to nemluvím o tom, že dvakrát týdně na 7:45!!!)
c, finanční stránka věci (velké pivo stojí 2,5 €; alkoholické koktejly 6 €; coca cola 2 €)
d, zkuste se bavit v němčině v hospodě, kde nejde moc slyšet ve chvíli, když už mozek přemýšlí v češtině o měkkém polštáři

A to ještě vynechávám poznámky o přiopilých lidech, kteří po dvou pivech začínají křičet nesrozumitelné věty nebo ohrožují kdekoho gestikulací se zapálenou cigaretou v ruce. Tím zase nechci říct, že se považuju za nějakou puťku, co nerada chodí ven. Chodím ráda, hlavně když jsem ve společnosti milých lidí. Taneční kluby mi taky nevadí když DJ hraje něco, co se nejen dobře poslouchá, ale dá se na to i vlnit. Jen prostě nemám v úmyslu dělat z toho pravidelnou aktivitu dvakrát do týdne, z výše popsaných důvodů.
Od čtvrtka 3.4., kdy začal kurz, jsme byli večer venku pětkrát plus několikrát ještě během dne na různých výletech a jídle. Vlastně večer už šestkrát, ve čtvrtek jsem nešla, protože nestíhám psát eseje do školy v Olomouci. No..nestíhám furt…ale to bych musela vynechat všechny akce, abych vůbec měla čas dopsat to. Hm…dopsat..spíš začít psát.

Každopádně v pátek jsme byli na kolejích oslavovat narozeniny Polky, v jednom pokoji nás bylo nejdřív 16, nakonec 22 (viz foto). Nedoporučuju pro osoby trpící klaustrofobií. Ten začátek byl super, ale ve chvíli, kdy se tam už moc dýchat nedalo, bylo lepší zvednout kotvy a vydat se domů. Včera byla první návštěva studentského klubu Rosenkeller (viz první foto), kde ve čtvrtek máme první Erasmus party. Já a Maru jsme tam šly s Martinem a jeho přítelkyní a kamarády, takže už víme, do čeho ve čtvrtek jdeme. Tak za vstup chtěli dvě eura, což je prý velmi slušné (no…v podstatě jo), u dveří se hrabali v taškách a buďme upřímní, víc je zajímalo, jestli netaháme do klubu chlast než jestli nemáme v kabelce příruční samopal. Samozřejmě že mi moji půllitrovku vody vzali. Další překvápko bylo u šatny, kde chtěli 0,3 € za kus…a prosím pozor, šála je další kus oblečení! Zkuste se hádat v němčině v rockovém klubu o tom, že je to přecejen šála zastrčená v rukávu a ne svetr. No hádání jsem vzdala a přidala dalších 30 centů. Klub byl….ehm…divný. Přišli jsme tam o půlnoci. V českých klubech v této době není na parketu už k hnutí a všichni poskakují. Tedy taky nebylo na parketu k hnutí..ale všichni stáli, maximálně přikyvovali do rytmu. Druhý parket zel prázdnotou. Hanna, přítelkyně Martina, mi řekla, že to je normální. Hm…prý prostě Němci. Tak jsme zkusili tancovat. Fakt říkám zkusili, protože místa bylo málo a ti hlavou kývající Němci si spíš z parketu udělali dálnici a pořád chodili sem a tam. Asi nový druh tance, co já vím. No hudba byla každopádně divná. Po jedné rundě jsme to zkusili na parketu číslo dvě, kde se už taky tančilo. Hudba byla lepší, ale pořád jsem se nemohla zbavit dojmu, že na Kabáty, i když je moc nemusím, by se tancovalo líp. I s pitím to bylo celkem složitý. Chtějí na všechno zálohy, i na pitomý skleničky na vodu (2 dcl za 70 centů…se omlouvám, že furt všude píšu ceny, ale hodně lidí se mě na ně ptá). Člověk se pak musí vracet, aby dostal euro zpátky za sklenku, co má hodnotu maximálně 20 centů. To už se rovnou vyplatí pro sběratele nechat si pivní krígl, jehož cena euro přesahuje. Takže příště vezmeme velké kabelky a nějak nenápadně projdeme přes ochranku ;-) Jediný problém je, že já pivo nepiju. A každý tu na mě kvůli tomu kouká jako na exota. Jsem z Česka a nepiju pivo, jsem z Moravy a víno vypiju jen červené zředěné s colou a když se bráním tím, že jsem z Hané a slívku piju, tak to mi moc platný není, protože polovina lidí neví, co je slívka. Ach jo.

Propaganda aneb Máme pěkné výročí

2008-04-10T14:02:00.003+02:00

Včera jsme asi od 20 lidí slyšeli variaci věty „Herzlich wilkommen in Jena“. Ráno nás zdravil ředitel mezinárodní kanceláře, studenti, univerzitní sbor (jsme s nima zpívali kánon…TRAPAS), různé spolky, večer nás pozdravil prorektor a asi šest z deseti děkanů na univerzitě. A všichni do nás hustili, jak je to úžasné, že jsme právě v Jeně. Po tom celodenním propagandistickém kolotoči teda písnu aspoň něco málo o Jeně, dokud to mám v hlavě.
Tak asi základní myšlenka je, že Jena není obyčejné město bývalé NDR, ale že to je TO město. První zmínky jsou někdy z poloviny 13. století, univerzitu (alma mater jenensis) založil kurfiřt Johann Friedrich von Sachsen, který byl mezi lidem velmi oblíbený a říká se mu tu Hanfried . Stalo se tak roku 1558, takže jak by řekl docent Lach: „Máme pěkné výročí“. Jinak univerzita má v současnosti deset fakult a plus minus 21 000 studentů, což když připočtete ke stálému obyvatelstvu 100 000, tak z toho vyplývají věčně plné hospody a potřeba tří menz a šesti univerzitních kantýn.
Jinak Jena fakt není jen tak nějaké město, ten název Friedrich Schiller tu nedali jen tak a obchodní dům Goethe-Galerie nedostal to jméno ze srandy. Mezi Jenou a Výmarem pendlovali tito dva pánové a řešili spolu podstatu lidstva, takže silnici mezi těmito dvěma městy se říká „klassiker Weg“. Kromě nich tu byli aktivní i Fichte, Marx, Schelling, Schlegel, Schopenhauer coby filozofové. Tomu se říká „ das erste Blühezeit von Jena“, tedy něco jako první období rozkvětu Jeny, tentokrát ve znamení filozofie. Druhý rozkvět je už spojený s výzkumem. Jena je spojena se třemi jmény, po kterých tu pojmenovali kde co. První z nich je Ernst Abbe, fyzik, optik a astronom. Další pán jménové Carl Zeiss a Otto Schott spolu s ním položili základy moderní optice a Firma Carl Zeiss patří ke špičkám ve svém oboru. Poslední období rozkvětu datují od roku 1995 do současnosti. Hned naproti pokoje máme Klinikum, strašně velký komplex, který je pod patronátem univerzity a někde na jiným kopci v okolí jsou další budovy, kde se provádí výzkum všeho možného. Jena bylo pro rok 2008 zvolena městem vědy, takže je tu spousta akcí týkající se této oblasti. No nic moc pro mě, ale tak člověk nemohl čekat, že by Jenu zvolili městem Evropy nebo něco, co aspoň trochu fušuje do mého oboru.
Co se mého pocitu z města týče, tak v podstatě jsem si ještě zcela názor neudělala. Nemůžu říct, že by mě vyloženě nadchlo, ale zase mě tady nic opticky neruší, nebo jak to říct. Dominantou města je věž, říká se jí prostě věž, nijak jinak. Vznikla už v 70. letech a byla pěkně hnusná (typický komunismus) a pak jí na počátku 90. let opravili a teď je hezká, kulatá a skleněná. Původně to byla knihovna univerzity, pak sem přesídlila nějaká firma, která mezitím zkrachovala, tak je tam teď jiná firma a část magistrátu. Věž je super hlavně z toho důvodu, že člověk díky ní a sousedící malé historické věži z původních hradeb celkem dost dobře ví, kde plus minus je. Uličky Jeny jsou občas zamotané, je tu spousta pasáží, takže orientační body byly první dva dny fakt nutné. Pár metrů od věže je campus. Je velký, v létě prý budeme sedět normálně na chodníku před menzou a koukat na tu hromadu šrotu, co nazývají umění.
Jinak přímo na campusu je konečná zastávka naší tramvaje od bytu, takže úplně super. Tramvaje jsou tu s dvěma kabinkami a pan řidič musí vždycky na campusu přejít tramvaj, aby pak odjel v druhém směru. Hned naproti škole je obchodní dům Goethe Galerie, což vymyslel určitě nějaký geniální obchodník, protože to člověka strašně svádí k utrácení. Když má člověk hodinu pauzu, zajde si „jen prohlídnout“ pár obchodů a vychází s nákupními taškami. Teda tak to podle mě vypadá u studentů s vysokým stipendiem, takže ti, co vyjeli přes DAAD. Aby toho nebylo málo, druhý obchodní dům je o 200 metrů dále. Snažíme se držet, protože stipko je malé a slevy v nedohlednu. V praxi to vypadá tak, že Maruška fňuká v Intersportu nad kolečkovýma bruslama za 130 € a já fňukám v Deichmannovi, že se mi tam líbí 15 párů bot a ty, co jsou ve slevě, jsou buď malý nebo nenositelný. Dneska jsme taky po obědě jen skočily pro preclík a cestou ve Forever18
jsme si vyhlédly zase několik triček.
Mimochodem Jena je něco jako Olomouc-kočíčí hlavy, kam se podíváš. V létě v botách na podpatku to bude zajímavý. Ještě k tomu obchodnímu domu číslo dvě - střecha je spojená se zemí lankem. Když jsme v úterý přijely, tak tam byl chlap, vypadal jako horolezec a pořád lezl nahoru a dolů. Jsme na to koukaly a říkaly si, že to je super, že takhle trénuje, ale že to má nějaký krátký. Druhý den jsme šly kolem a byl tam zas. Pak jsem se na to pár dní nesoustředila a v pondělí jsem ho tam zase zahlédla, tak už jsem Máje řekla, že ten chlap je divný, že ho to furt baví. Mája se strašně rozchlámala, že to je jen model a že jí tutorka říkala, že o Vánocích o převléknou za Weihnachtsmanna. Tolik k mému společenskému trapasu a posílám důkaz, jak autenticky ten model vypadá ;-)
Jinak Jena leží v Durynsku, Durynsko je zelená část Německa, tak tu je hodně lesů a kopců a luk a strání. Člověk to moc nevnímá, když to tu ještě moc zelený není, ale tak uvidíme za pár týdnů, až něco začne kvést. Od minulé středy tady téměř furt prší nebo je zima a já mám celkem co dělat do školy, tak fakt jsem ještě nějaké procházky nestihla. Původně jsme navíc měly v plánu si za první přežitý týden v Jeně udělat nějakou radost, ale spíš jsme si koupily nutné věci. Mája si koupila hezké tričko s dlouhým rukávem, bo taky počítala, že už bude jaro a já jsem si koupila hezký zámek na skříňku do knihovny. Proč? O tom potom.

Jak někteří z nás (ne)psali test aneb němčina zde

2008-04-08T20:57:00.003+02:00

Tak jak už jsem psala, měli jsme pětidenní kurz němčiny. Erasmáci rozdělení do šesti skupin po cca 15-20 lidech, dvě pro začátečníky, dvě pro pokročilé a dvě pro přeborníky v němčině a DaF (Deutsch als Fremdsprache). Jsme se s Májou dohodly, že půjdeme doprostřed. Jsme
nepočítaly, že nás rozdělí do jiných skupin. Po úvodním zděšení jsme si uvědomily, že to má své výhody. Jelikož naše vyučující mají k celé akci jiný přístup, tak jsem odpoledne většinou prokecaly zážitky, jak oni musí dělat prezentaci a my koukali na video ze 70. let o černém pasažérovi, kde měla postarší zmalovaná Němka v tramvaji monolog o globalizaci. Jinak to byly fakt spíš hry,
ale aspoň jsme se mezi sebou slušně seznámili a pak navzájem seznámili přes sebe lidi z druhé skupiny.
K jazykové vybavenosti okolí jsem se už zmiňovala, východ mluví hezky, jih srozumitelně, na západě to je děs.
Dneska měl být test, abychom se my, co nestudujeme germanistiku, dozvěděli svoji úroveň. Podle papírů to mělo být v místnostech 217 a 220. Tak jsme s Májou naklusaly do 217, kde bylo plno. Chtěly jsme jít teda do 220, kde nás ve dveřích zastavila
Frau Iwanow, Ruska, co učí kurs, na který jsme chtěly jít. Tak nejdřív nám řekla, že to je blbost, aby se u ní psal kurz, ať jdeme zpět na 217 a počkáme,
že ten test je rychlý a jak někdo odejde,tak si máme sednout na jeho místo. Pak za ní za chvilku šli další lidi a jak jsme stáli u ní,
tak si nás zase zavolala a zeptala se, co vlastně chceme. Tak jsem jí řekla, že jsme z Česka a že chceme chodit na její kurz, protože nám to Petr Matyáš, co k ní chodil před rokem, doporučil. Při vyslovení jeho jména se vrásčitá tvář Rusky rozzářila a pozvala nás dál (Peťo, díky!!!!)
Takže jsme se v podstatě samostatně nominovaly na úroveň C1. Getruda na nás začala mluvit jako typická Ruska - zastrašování. Jak toho bude hodně, jak nás všechno naučí a stejně budeme pořád umět málo a nejvíc se naše obličeje zkřivily při zjištění, že kurz bude dvakrát týdně na 7:45, což je nekřesťanské a i proti všem ostatním náboženstvím...ale co se dá dělat. Übung macht den Meister, jak mi odmalička vtloukají všichni němečtí vyučující do hlavy a že jich nebylo málo. Tak jsme zapsány a v pondělí nás čeká její test, kde uvidíme, jak moc na tu C1 máme. Tahle němčina je obchodní, takže až zase přijedu pracovat do Bosche, tak mi to půjde ještě lépe než předtím ;-)
Jinak se to dorozumím slušně. V obchodech rozumím, oni rozumí mně. S Erasmákama je to horší,
konverzace s Amíky v němčině je složitá, bo bych je s tím jejich přízvukem nejraději poslala do Bavorova, Italové se snaží, ale jejich přízvuk na druhé slabice od konce taky moc odstranit nejde a jiným zase chybí slovní zásoba, tak se dorozumíváme rukama, nohama. Nejčastější slovo, který neznáme je "podrážka", "tkanička", "prozvonit" a všichni jsme strašně líní se podívat do slovníku. Mimochodem já velmi vtipně z domova místo německo-českého slovníčku vzala anglicko-český, takže tu vařím z vody, pokud teda nejsem doma, kde je slovník v počítači. Konverzace s cizinci v němčině je celkem složitá, protože jsem prostě zvyklá na němčinu od Čechů nebo rodilých mluvčích. Asi proto mi nejvíc sedne němčina Slováků, Čechů, Bělorusů a i Rumuni jsou v poho. Ale stejně mne to svádí nějak moc se nehlídat a mluvit s chybama, když se bavím s někým, kdo v němčině seká tři chyby v jedné větě. Do latě se pak vracím tím, že si po škole pokecám se spolubydlícím Frankem o životě a jsme zase spokojená, bo slyším němčinu, jak má být.
Dneska jsme s Frankem kecali o EU, ani nevěděl, kolik má teď členů (jeho slova: "Hm...warte mal, ich denke 17...mehr?...hm...also 22, mehr bestimmt nicht...27?...echt...wow...hatte keine Ahnung"), tak jsem mu v kostce vysvětlila dějiny evropského rozšíření se zaměřením na poslední dvě vlny...chudák, asi toho na něj bylo moc. No ale aspoň se něco dozvěděl, včetně toho, že Albánie
skutečně není na Blízkém Východě, jak si myslel. Tak máme takovou veselou domácnost.

14.10.1806 Napoleon, 6.4.2008 my ;-)

2008-04-08T07:35:00.002+02:00

Záchvaty v Jeně

2008-04-07T22:42:00.003+02:00

V Jeně mě chytá jeden záchvat za druhým. V pátek to byl záchvat stesku, že mi má drahá rodinka nenapsala ani smsku. Včera to byl záchvat vzteku, že doma nefungují sluchátka na skype. Dneska to byl záchvat geniality. Dokázala jsem postaršího Němce nasměrovat do obchodu a ještě jsem mu pomohla koupit jízdenku. Taky jako jedna z prvních už mám vyřešenou banku, čímž jsem dneska dostala svoji studentskou kartičku TROSKA. Ode dneška jsem taky majitelkou německého telefonního čísla (o složitosti procesu jindy). A to všechno zvládnuté bez tutora ;-) Záchvaty bezmocnosti nad složitostí byrokracie snad skončily.
Nejčastěji to mám však záchvaty zimy, protože kromě
úterý, kdy jsme přijely, tady ještě nebylo pořádně hezky. Výsledek je pseudo-chřipka a málo fotek. Takže na procházky nechodíme, moc nefotíme a je to takové šedé. Tedy tu šedou taky občas rozzáří módní kreace místních obyvatelek. Velmi často je zde k vidění neonový pruh vlasů, nejčastěji fialová a růžová. Dneska jsem viděla holčičku, nekecám, mohlo jí být tak 12, co měla přebarvený vlasy na blond, make-up a naprosto dokonale sladěný obleček v neonově růžové v kombinaci s černo-šedou károu. Její kamarádka byla něco podobného, jenom růžovou nahradila střídmější černou.
Včera byl v Jeně fotbal, místní druholigový tým vyhrál 3:0 a my byly v té době zrovna ve městě, takže tam i zpátky s námi jeli fotbaloví fanoušci. Byly to zástupy lidí v modro-žluté barvě, každý s podprdelníkem v podpaží. Jeden fanoušek na mě v tramvaji málem sletěl, ale nebylo to alkoholem, ale nečekaným bržděním pana řidiče. Za 14 dní jdeme na fotbal taky...musíme si ještě pořídit ty polštářky pod pozadí. Byly jsme vlastně pozvány už na včerejší zápas, ale musely jsme dát přednost prohlídce dějiště bitvy u Jeny a důkaz jsme poslaly docentu Lachovi. Tak jestli Vám to neukázal, tak zanechávám důkaz místo slibů i zde. A teď hají, zítra píšeme test z němčiny.

Rozdíl mezi Čechem a Němcem...

2008-04-05T10:59:00.002+02:00

..je byrokracie.

A není to tak, že jedna země je více byrokratická než ta druhá, ono je to tak vyrovnané, ale každý bazíruje na něčem jiném. V Česku například člověk, když si chce založit paušál u O2, nemusí k tomu mít otevřený účet v bance. Tady to tak nefunguje. Člověk musí mít účet, a nejen to, musí být účet i aktivní určitý počet dní. V praxi to vypadá asi takto - ve středu jsem založila účet, co měl být aktivní od pátku. V pátek jdeme do banky, účet opravdu aktivní je, takže v sobotu jdeme do O2 s tím, že už chci své německé číslo. Paní mi vysvětlila, že až v pondělí, čemuž už teď nevěřím, protože mlela něco o tom, že prověření účtu může trvat až týden.
Další ukázka německé byrokracie je potvrzení o zaplacení studijního poplatku. Jak už bylo řečeno, účet aktivní od pátku, uložila jsem si tam peníze, převedla část na zaplacení studijního poplatku (v Německu musí mít každý student účet na své jméno, zaplatit tento poplatek cash prostě NEJDE). Paní mi dala potvrzení o převodu, ale zároveň vysvětlila, že univerzita požaduje ne potvrzení o převodu peněz, tedy že zmizely z mého účtu, ale potvrzení o příchodu peněz na její účet, tedy že univerzitě mé peníze přibyly. V praxi to znamená, že se mám v pondělí nebo úterý znovu stavit v bance, kde mi to potvrzení dají, pak jít do international office a konečně dostanu svoji studentskou kartičku jménem Troska (fakt...je to zkratka pro Studentenausweis).

Naopak Česko je více byrokratické v tom, že při zakládání účtu karta a PIN přijdou poštou (nebo kartu vyzvedáváte v bance) a dopisy jsou do vlastních rukou. Tedy přijde prý obyčejný dopis. Coby typický Čech byl můj myšlenkový pochod jasný - dostala jsem se do stresu, že to pošta ztratí (viz česká pošta), že mi dopis někdo vezme (viz typické české chování) a tím už své úspory nikdy neuvidím (viz typická česká starost o vlastní finance). Tady si lidi nějak věří sobě navzájem, což je pro nás trochu novinka.
Ani pan domácí se na nás nepřišel podívat, takže ani neví, jestli jeho byt neokupuje dvojice narkomanových Češek nebo slušné vychované děvčice z Moravy. V týdnu jsme si koupily kabel na net, ale naštěstí se podařilo zprovoznit wifi, takže není potřeba. Maruška instinktivně poprosila Franka (spolubydlící), aby tam ten kabel vrátil on. Frank řekl, že není problém, ale ptal se na důvod proč. Jsme mu začaly vysvětlovat, jak by to dopadlo v Česku, kdyby cizinec šel něco vracet (tedy že by malý český člověk spoléhal, že cizinec nezná naše zákony a namluvil by mu, že u nás vrácení zboží neprovádíme, případně by se s ním odmítal naprosto bavit a konverzaci zakončil větou "I don´t speak English" a bylo by). Frank se na nás díval celkem udiveně. Kulturní rozdíly mezi Němci a Čechy tedy existují.

Frank od nás dostal mini-učebnici češtiny určené pro Němce, tak se učí. Už ví, že u nás bude asi radar, zná volební preference českých komunistů a složení české vlády. My naoplátku známe jeho CD s německými skupinami a víme, jak zpívá karaoke po deci slívky. Frank je fakt strašně hodný, vychází nám maximálně vstříc a nevadí mu, že jsem včera měla
nějakou blbou náladu, tak abych se uklidnila, přerovnala jsem všechny poličky v kuchyni. A dneska jsme jedly jeho chleba a v plánu je i společné vaření.

Dneska jsem zkusila druhý preclík, z pekařství kousek od Kauflandu. Byl výborný, takový, jak si je pamatuju. Ještě zkusím nějaký v centru města.

Kurz němčiny dneska není v mé skupině (Maja ho má), včera jsme opět nic moc nedělaly, v úterý píšeme test, kde zjistím, jak na tom s němčinou jsem. Ve své skupině mám lidi, kteří mluví naprosto nádhernou němčinou (Polky, Slovenka, Běloruska, nám Českám to taky jde...samý východ) a pak lidi, co nemluví skoro vůbec (Ameríci, Francouzsky), pak takový ten střed (Italové, Anglán, Španěl, Brazilka měřící asi 150 cm), co se musí trochu rozmluvit, ale asi to půjde. No od někerých jsem se dozvěděla, že se učí německy teprve dva-tři roky, tak tady taktně mlčím o tom, že já začala ve svých pěti letech. No zároveň mě to tak nějak přimělo k přemýšlení o tom, že bych možná sbalila za rok kufry a odjela do Itálie, když mám jednoroční kurz za sebou nebo teď začnu učit se francouzsky a za dva roky sednu na vlak směr Strassbourg. Když oni mají dost odvahy po dvou letech strávit půl roku v Německu, tak proč ne já v Itálii nebo Francii. Bohužel ta motivace k francouzštině asi bude chybět, teda pokud nepotkám nějaké jiné Francouze než ty dvě pipeny, co mám v kurzu, protože mají sice Gucci šálu a od pohledu drahý kabelky, ale odmítají komunikovat a hlavně ta druhá ma tak složitý jméno (Ludovika česky, ta druhá je Cecilka), že už jenom oslovit je nám dá práci.

No, já jdu na environmental policy...mějte se krásně, myslím na vás ;-)

Pokoj

2008-04-05T10:55:00.000+02:00

Uni-Campus: Kunst oder Schrott?

2008-04-05T10:50:00.000+02:00

Uni-Campus

2008-04-05T10:49:00.000+02:00

Okolí domu II.

2008-04-04T22:02:00.000+02:00

Okolí domu

2008-04-04T22:01:00.000+02:00

Domov

2008-04-04T21:59:00.000+02:00

Jena - Woche 1

2008-04-04T21:56:00.000+02:00

Socializace nastala aneb Preclík nalezen!!!

2008-04-03T20:20:00.004+02:00

Ahoj,
takže jen pro úvod odpověď na otázku, která jsou dvě nejhezčí města v Česku. Tak první je samozřejmě Praha, a to druhé je Český Krumlov, i když mé hanácké srdce se s tím těžko smiřuje. Jinak Jena je stejně velká jako Olomouc, což na německé poměry znamená pidiměsto, univerzita je stejně velká jako olomoucká, což je tedy taky malé, ale zase se dá nazvat prestižní, teda ne v celkém Německu, ale v bývalé NDR.

Jinak dneska začal "německý kurz". Píšu to v uvozovkách, bo to odmítám nazývat opravdovým kurzem, spíš to je hra, jak se mezi
sebou seznámit v rámci programu Eramus. S Maruškou (kolegyně politoložka z katedry, druhý ročník, z Krnova) jsme byly každá v jiném kurzu, což v podstatě má své výhody, že každá se seznámíme s někým jiným a pak se seznámíme přes tu druhou se zbytkem. No uvidíme. Hrajeme tam takový ty seznamovací hry..bez komentáře. Řekněme, že
s některými lidmi tu druhou asi nebudeme chtít seznamovat vůbec ;-) V mojí skupině se četly dva články a pak jsme se snažily složit básničku, v Maruščině ne..no uvidíme, co bude zítra.

Jinak jsem po roce a půl měla preclík. Preclíkové těsto je výborné. Člověk si nesmí pod pojmem Brezel představit to tvrdý, co se prodává v Česku, ale jemné křupavé pečivo. Preclík z Kauflandu nic moc, ale tak Kaufland nemá dobrý ani český rohlíky, tak si nadělám naděje, že s preclíky na tom budou lépe. Ale ještě jsem nebyla v normálním pekařství (asi z obavy, že bych ho vykoupila). Takže brzy bude pokud číslo dvě.

Mne fakt teď nic víc nenapadá, zkusím přetáhnout fotky a něco s nima udělat...tak ještě jednou děkuji všem za milé rozloučení a vzkazy a slibuju, že s němčinou to nebudu přehánět ;-) Mějte se krásně a užívejte si deště...teda tady prší už dva dny...proto moc nefotím.

Wir sind hiiier!

2008-04-02T14:41:00.003+02:00

Tak jsme tu. Už jsme tu skoro den. Za tu dobu jsme vypakovaly zavazadla, oběhly první kolečko úřadů a zjistily, slovo IKEA má jiný přízvuk, než jakým ho vyslovujeme. Jinak se snažíme mluvit, ale je to tak namáhavé, že ve volných chvílích ležíme na postelích a klimbáme. Občas nám asi nejde hodně rozumět, ale všichni se tváříme, že německy umíme.

Město je krásné, propojení historického centra s moderními prvky, pak až budu mít čas, tak vyfotím. Byt je nádherný, to pak taky nějak zvěčním. Zatím nám nefunguje wifi, ale kluci se snaží přijít na řešení a snad to dopadne dobře. V podstatě jsme v panelákové čtvrti (něco jako Tabulový vrch), ale zastávka je hned u domu (a nad ní pro případ nouze ještě vrtulník)
a domy nejsou tak blízko sebe jako v českých končinách. Navíc náš panelák je na okraji řady,
takže fakt celkem pohoda. Tramvaje jezdí co 10 minut a jsou jako starší verze
olomouckých nových tramvají.

Kulturní šok asi ani být nemůže, hodně věcí funguje úplně stejně jako v Česku, takže nejčastější věta, co říkám na konci rozhovoru je "wie bei uns". Dneska jsme s našimi tutorkami obíhaly úřady, takže oficiálně bydlím v Jeně, mám prozatimní průkaz studenta, v pátek začně být aktivní mé konto a v pondělí snad budu moci založit i účet u německého provozovatele mobilních služeb, bo Maruška už německé číslo má a teď jí jedna smska ke mně přijde na skoro euro.

Takže erster Eindruck sehr positiv, mal sehen ;-)

Mějte se všichni krásně a pozdravujte ode mne mé malé městečko ;-) (Samozřejmě že tady všem tvrdím, že Olomouc je hned třetí nejkrásnější město v Česku).

Pa

Proč Google-hupf?

2008-03-13T18:42:00.004+01:00

Ahoj všem (ne)pravidelným čtenářům nově vzniklého blogu.
Tak ještě než opustím rodnou hroudu, což je naplánované na první dubnový den (doufám, že se nedočkám nečekaných aprílů), slušelo by se vysvětlit, proč se blog jmenuje "Google-hupf" a ne třeba "Měsíce duševní obnovy" nebo "Jak politolog o iluze přišel".
Důvod je jednoduchý, protože nevím, co mne tam čeká a nemine,
tak se těžko dá usuzovat, jak se těch pět měsíců v Německu projeví.
Zvolila jsem proto Google-hupf, což je odvozené z německého slova Gugelhupf, které znamená bábovka. A jelikož klasická bábovka je mramorovaná, tak to hezky vystihuje, že se tam budou střídat světlé dny s těmi tmavšími, zabarvenými nějakým tím kakaem. Německé "Gugel" a anglické "Google" se velmi podobně vyslovují,
to už je spíš moje zábava ve slovním humoru a zvyku všechno, co nevím,
jednoduše "vygooglovat".
Tož asi tolik na úvod ;-)